A jak retribuce zasáhly osudy hvězd?

V rámci očisty národa vláda neopomněla ani na oblast kultury. Za účelem vymýcení aktivních spolupracovníků s okupanty přislíbila důkladnou očistu v oblasti žurnalistiky, rozhlasu a filmu. Právním nástrojem se stal dekret číslo 50 o opatřeních v oblasti filmu, který vstoupil v platnost 28. srpna 1945, čímž došlo k zestátnění československého filmu.

Jediný stát byl oprávněn k provozu filmových ateliérů, k výrobě a laboratornímu zpracování, i k půjčování filmů, a jejich veřejnému promítání. Dosavadní provozovatelé podniků museli odevzdat ministerstvu informací veškeré provozní prostředky, materiál, zařízení včetně provozoven, za což jim bylo přislíbeno vyplacení obecné ceny ministerstvem. Výjimku ovšem tvořili odsouzení podle retribučních dekretů. Odevzdání majetku státu bylo součástí jejich trestu. K očistě v oblasti filmu a divadla měla pomáhat tzv. disciplinární rada Svazu českých filmových pracovníků.

Tato organizace přijala do svých řad jen filmaře národně spolehlivé a očistu filmového sboru od jiných filmových pracovníků, kteří se za okupace i před ní dopustili jednání příčících se národní cti. Pozornost věnovala zejména těm, co za války navázali spolupráci s německou výrobní společností Prag-Film. Personální složení těchto rad odpovídalo nové politické situaci a dnes již víme, že mnohdy šlo o vykonstruované procesy, při čemž skuteční viníci unikli ruce zákona právě členstvím v KSČ. Jenže tyto rady měly mimořádné pravomoci, které leckdy použily k vyřizování osobních účtů. Jejich verdikt určoval, zda obžalovaného postihne zákaz umělecké činnosti nebo doživotní vyloučení vyloučení z jakémkoliv filmové činnosti. Materiály vyslýchaných byly postoupeny dalším disciplinárním složkám.

Někteří z herců ale opravdu pochybili. Jenomže doba, jak už to tak bývá, semlela i hodně nevinných lidí. Obviněním čelily i ty nejzářivější hvězdy předválečné a válečné kinematografie. Na lavici obžalovaných usedl dokonce třikrát král komiků Vlasta Burian. Poprvé byl souzen podle velkého dekretu, ale soud ho osvobodil. Měl se provinit proti národní cti tím, že se přihlásil k německé národnosti, respektive zažádal o přiznání říšsko-německého občanství. Lživost tohoto obvinění vyvrátil již soud na Pankráci, následně i v Městské lidové knihovně.

To ovšem nebránilo tomu, aby se tento bod objevil i ve třetím obvinění. Burianova účast na skeči Hvězdy nad Baltimore znamenala naplnění skutkové podstaty druhého bodu. Doslovně: ,,propagoval, případně podporoval nacismus a politicky i odborně spolupracoval s Němci a českými zrádci v míře přesahující meze průměrně nařízeného výkonu. Pomyslnou větev zlomilo udání Lídy Baarové. Ve výpovědi potvrdila, že král komiků hostil pohlaváry pro své prospěchářství. Odsouzen byl k odnětí svobody v délce tří měsíců (ty si odseděl už na Pankráci), dále k pokutě půl milionu korun a k veřejnému pokárání. Divadlo i vila spadly do chřtánu státu a neminulo ho ani vyloučení z filmové činnosti.

Dnes už víme, že udání Lídy Baarové bylo pod výhružkou oběšení vynuceno stejným vyšetřovatelem, který inicioval třetí Burianův proces. Lída Baarová byla trnem v oku zejména kvůli poměru s říšským ministrem propagandy Joesephem Goebbelsem. Před  možnými důsledky ji varovali otec, sestra i kamarádka Adina Mandlová. Tehdy nevyzrálá , naivní a slávou opilá herečka nebrala varování vážně a trest postihl celou její rodinu. Matka zemřela při výslechu na infarkt, sestra Zorka Janů psychicky neunesla to, že ji kolegové vyhnali z divadla, protože „byla sestra Lídy Baarové“ a po ztrátě jediné lásky, divadla, spáchala sebevraždu skokem z balkonu vily, kterou Lída Baarová koupila a otec Karel Babka přišel kvůli zánětu o nohu, který neléčil, aby se mohl starat o labilní Zorku.

Podle malého dekretu byla odsouzená k vězení, ve kterém strávila 16 měsíců, o půlku vily na Hanspaulce ji připravil rozsudek, o druhou půlku vily přepsanou na otce ji pak připravil tehdejší režim. Kvůli doživotnímu vyloučení z filmu emigrovala a jako jediné se jí podařilo v zahraničí relativně úspěšně na hereckou kariéru navázat. Výčitky ji však provázely celý život.

Adina Mandlová, známá svou vypočítavostí k mužům, se do hledáčku justice dostala za údajný poměr se zastupujícím říšským protektorem K. H. Frankem. Opravdu děsivé chvíle zažila  po zatčení v internačním táboře, kde během těchto čtyř dnů zemřelo několik lidí, a poté byla převezena do vězení na Pankráci, kde byla vyšetřována i proto, že se dobrovolně ujala role v jednom německém filmu - Svěřuji ti svou ženu. Toto obvinění se ukázalo jako chabé, jelikož film je zcela nezávazný z hlediska politiky a údajný poměr se též neprokázal.  Milenecký poměr však udržovala se sudetským Němcem Wilhelmem Söhnelem, úředníkem říšského protektora. On se však zamiloval do její nejlepší přítelkyně Nataši Gollové, čímž jejich přátelství skončilo. Wilhelm Söhnel však ze své pozice obhajoval český film a tuzemští filmaři ho hájili. Adina Mandlová byla shledána nevinnou, ale cejch kolaborantky jí zůstal. I ona byla vyloučena z filmové oblasti, a protože herectví bylo jejím životem, provdala se za Josefa Kočvárka, válečného pilota s anglickým občanstvím, které tímto účelovým sňatkem získala také. S ním odjela do Londýna, rozvedla se, ale kvůli špatnému akcentu už se ve filmu nikdy neprosadila.

Herečka z rodiny intelektuálů Nataša Gollová byla v očích národa kolaborantkou kvůli již zmiňovanému vztahu a roli v německém filmu Vrať se ke mě zpět. Jak tyto prohřešky odčinila, shrnul její kamarád herec Svatopluk Beneš: ,,Na sklonku války odešla Nataša do terezínského ghetta, aby tam pomáhala zdravotníkům. Nakazila se tyfem a málem to zaplatila životem. Netušila, že se nad ní stahují mraky. Verdikt, který byl ve vinohradském divadle vynesen, se vztahoval i na ni. Z důvodů morálních s ní odmítal soubor  nadále spolupracovat. Tak jako s pražského jeviště, zmizela i z pláten kin, a pozvolna se vytrácela z povědomí diváků. Ne však ze srdcí opravdových přátel. Teprve koncem 50. let ji Jan Werich angažoval do divadla ABC, a když městská divadla převzala Werichovo divadlo, dostala se Nataša znovu do svého původního angažmá, kde pak od roku 1962 působila. Vnitřní exil, do něhož se předtím uchýlila, ji však trvale poznamenal. Už to nebyla rozevlátá a roztomilá Nataša, ale stárnoucí žena, s prvními příznaky onemocnění kyčlí.“

Zatykač došel i na Miloše Havla,jenž do podvědomí národa vstoupil především jako filmový podnikatel a strýc bývalého prezidenta Václava Havla. Zakladatel barrandovských ateliérů byl obžalován za kolaboraci a styky s Němci. Těmi byli především již uvedený přítel Nataši Gollové a Anton Zankl, který rovněž z úřadu říšského protektora pomáhal českému filmu. Do paláce Lucerny, kterou vlastnil s bratrem Václavem, začaly chodit desítky dopisů těch, kterým Miloš Havel pomohl. Od rodinného přítele právníka Josefa Scheinra, že byl zachráněn před koncentračním táborem Mauthausen nebo od literáta Vítězslava Nezvala, který se vyjádřil slovy: ,,Právem tedy soudím, že obviněný Miloš Havel nejen že měl velkou zásluhu na mém propuštění, ale že s velkou pravděpodobností mi svým zásahem zachránil život.“ Miloš Havel byl shledán nevinným. Protože se někdo z politických činitelů s tímto rozsudkem nespokojil, případ byl později znovu otevřen, za podivných okolností přehodnocen a zakončen vynesením rozsudku k ročnímu odnětí svobody a cejchem kolaboranta. Za pomoci bratra Václava, Vítězslava Nezvala, Jana Wericha a bývalých zaměstnanců Lucerny byl pak trest zmírněn na rok v pracovním táboře. Podniky bratrů Havlových podlehly znárodnění. Filmová produkce Lucernafilm, palác Lucerna, restaurace Terasy, bar Trilobit, pozemky, vila Miloše Havla i rodinné sídlo na Vysočině Havlov. I Miloš Havel musel emigrovat. Ani jemu se už nepodařilo prosadit se ve filmovém průmyslu. Už nikdy neviděl to, co vybudoval.

Malý dekret byla právní norma obecná a mnohdy docházelo k jejímu zneužití tehdejším režimem v oblastech voleb a majetkové správy. Na poválečné soudy se ale nemůžeme dívat z dnešního pohledu, protože dnešní pohled na právo a na vyrovnání se se zločiny je jiný, než byl před více než 60 lety a potom, co národ zažíval během šesti let okupace. Rovněž nesmíme opomenout to, že i ty lehké prohřešky znevažovaly odvahu výsadkářů Gabčíka a Kubiše a dalších vlastenců, co šli své životy položit za svobodu národa.