New Orleans za války

New Orleans! Fantastické, obdivuhodné město! Metropole sta tváří! Tvrdá tvář obchodní a měkká, něžná pro lásku a příjemnosti života! Pach, pražené kávy a hluk lodí od Mississippi! Město zpěvu a smíchu! Město znavených tváří těch, kdož dosud pamatují slavného Buddy Boldena. I toto rušné město amerického Jihu bylo zasaženo válkou. Stalo se naloďovacím přístavem americké armády a základnou námořní a pobřežní stráže. Tisíce a tisíce uniforem vniklo do města. Ačkoliv byl New Orleans vždy důležitým průmyslovým městem, vzrostly jeho dílny a továrny za války ještě větší měrou. To vše přeplnilo město, nadulo jeho ulice na prasknutí a způsobilo značný vzestup cen.

Snad to patří k americkému vojenskému životu, že se civilista, spokojující se třeba po celý život skromným prostředím, stává okamžitě náročným rozmařilcem jakmile oblékne uniformu. Proto byly všechny dobré New Orleanské podniky neustále přeplněny vojíny všech hodností. Jídlonoši, číšníci, obsluhující děvčata, taxikáři, portýři a zprostředkovatelé bytů sklízeli opravdu zlaté žně. Výčepy, bary, noční kluby, tisíce místností ve Viex Carré – ve staré čtvrti – hemžily se noc jak noc záplavou lidí, hledajících zábavu a rozptýlení. Programy kabaretů a revuí byly většinou podprostřední. Dobré hudby bylo málo. Slavné jídelny, jako Antoine´s nebo Arnaud´s, tyto gastronomické svatyně labužnické kreolské kuchyně, již dávno nemohly svým hostím předkládat ona pohádková jídla, nad nimiž se rozplývali básníci dojetím. Již zde nebylo kavalírů starých časů, jimž stolničení a rafinovaná kuchyně byla součástí jejich kultury. Také veselá hříšnost staré čtvrti ztratila své pestré barvy a smích. Již se ve Storyville neozývají z vykřičených domů zvuky černošského klavíru, již nežije Armstrongova pověstná Mahagony Hall. Na místě toho pořádají velmi zdvořilé a všestranné slušné dívky z nejlepší společnosti pravidelné týdenní taneční zábavy, na něž zvou důstojníky na taneček a trochu přátelského rozhovoru.

Také dobrého jazzu bylo v New Orleansu za války poskrovnu. Jedině v Cadillac Baru hrál a dosud hraje veterán Kid Rena. Je-li disponován hraje velmi dobře a jeho trubka dovede rozzářit stařičkou melodii Panamy k novému lesku a žáru. Patří k tomu nejlepšímu, co možno v New Orleanu slyšet. Dosti dobrý orchestr Almericův, hrající v Barrone Street, chlubil se často znamenitým New Orleanským klarinetistou Fazolou, jenž tu hrával jako vítaný host. Z ostatních souborů uspokojoval orchestr Sidney Desvigneho a menší orchestr v Avenue Lounge, v němž hrával Dave Bailey, jenž tvrdí, že je nejstarším hráčem bicích nástrojů v New Orleansu. Pamatuje Buddy Boldena a hrával s King Oliverem a s Johnny Doddsem. Ale nejlepším orchestrem byl bezesporně menší souor v Silver Star Cafe, v němž na trubku hrál Herb Morand, na klarinet George Lewis a na trombon Morris. Dalším členem byl basista, jemuž se říkalo „Slowdrag“. Tento orchestr hrál opravdovou neworleanskou hudbu a patrně jej ještě uslyšíme na gramofonových deskách.

Vynikající staří umělci, jako Celestin, Picou nebou Louis Dumaine žijí dosud v městě, ale jen zřídka kdy hrají.

Pro přítele jazzu nejzajímavější postavou New Orelansu je redaktor deníku Times-Picayune, Orin Blackstone, vynikající znalec neworleanského jazzu a autor jedinečné jazzové diskografie „Idex to Jazz“, která obsáhne celkem čtyři díly a která se stane základní příručkou vážného jazzového studia. Orin Blackstone je majitelem překrásné diskotéky a jeho poklidný byt na předměstí ve stínu mohutných dubů stal se dostaveníčkem všech, kdož přicházejí do města, aby tu hledali ozvěnu jazzové minulosti, pamětníky dávných let slávy, nebo vzácné gramofonové snímky.

Přicházel sem John Hammond, jeden z prvých amerických jazzových kritiků, kteří se začali vážně zabývat tímto americkým hudebním folklorem, muž, jenž byl inspirátorem řady jazzových koncertů v New Yorku a z jehož iniciativy byly nahrány nesčíslné gramofonové desky cenného jazzu, John Hammond, jehož pověstné putování za tehdy jedinou deskou neznámého černého pianisty Meade Lux Lewise napříč celými státy stalo se takřka legendou o které nakonec vyvolalo v život rozmach obdivuhodné klavírní formy, známé dnes jako boogie-wogie. Přijížděl znalec Ramsey, diskograf Charles Smith a desítky dalších. Orin Blackstone byl jejich přítelem a poradcem.

Sběratelská horečka, která zachvátila již před válkou Spojené státy, přivedla do New Orleansu také množství fanoušků, kteří zde prohledávali kde jaké vetešnictví a kde jaký obchod gramofonovými deskami, aby tu hledali a objevovali staré desky. Zprvu přicházeli jednotlivě, pak po desítkách, nakonec po stovkách. Čím více rostl sběratelský hlad, tím více ubývalo zásob, jež tu po desetiletí dřímaly v zakletí zapomenutí. Před deseti lety mohli jste tu koupit po jednom, po dvou nebo po pěti centech staré Paramounty, Bannery, Perfecty, Orioly, Genetty, Harmony, Championy, Broadwaye a desítky dalších značek s přímo pohádkovým repertoirem černošských lidových zpěváků, neznámých klavírních virtuosů, malých i větších souborů, washboardů, hráčů na džbánky, snímky pomalých blues a rychlých stompů – prostě vše co lze dnes vzácně získat a to jen za cenu zlata. Orin Blackstone je i těmto sběratelům studnicí vědomostí, pokynů a informací i rádcem.

Není mnoho jazzu – dobrého jazzu – v New Orleansu. Zbylí staří umělci, kteří založili jeho slávu, opustili město. Byli povoláni na sever před gramofonové mikrofony a na koncertní podia před uvědomělé obecenstvo, jemuž děkujeme za obrodu původního afroamerického neworleanského jazzu. Nových sil je málo, velmi málo.

Prudký život města, zaplaveného za války vojáky ze všech koutů Spojených států, odsunul černošský a kreolský, jazzu příznivý život na bezvýznamnou vedlejší kolej. Také se do New Orleansu přistěhovalo mnoho cizinců z Arkansasu, Alabamy, či z Texasu. Jazz je nezajímá. Jejich hudbou jsou venkovské hill-billy. Jsou to sice také lidé Jihu, ale jsou to protestanti, jimž náboženství není záležitostí nedělního obřadu, nýbrž vážnou věcí životní filosofie. Tím a svým postojem k černochům liší se od starousedlíků, katolíků. Tito přistěhovalci nebudou černochy nikdy v jejich hudebním rozvoji podporovat. Až snad na kostelní písně. Tato změna náboženského podkladu mění pozvolna veškerou životní atmosféru a duchovní strukturu New Orleansu. Nedojde-li dnes, po válce, k rychlému odlivu cizích živlů, pak patrně New Orleans již nikdy nebude oním rozkošným, lehkomyslným, h

Prudký život města, zaplaveného za války vojáky ze všech koutů Spojených států, odsunul černošský a kreolský, jazzu příznivý život na bezvýznamnou vedlejší kolej. Také se do New Orleansu přistěhovalo mnoho cizinců z Arkansasu, Alabamy, či z Texasu. Jazz je nezajímá. Jejich hudbou jsou venkovské hill-billy. Jsou to sice také lidé Jihu, ale jsou to protestanti, jimž náboženství není záležitostí nedělního obřadu, nýbrž vážnou věcí životní filosofie. Tím a svým postojem k černochům liší se od starousedlíků, katolíků. Tito přistěhovalci nebudou černochy nikdy v jejich hudebním rozvoji podporovat. Až snad na kostelní písně. Tato změna náboženského podkladu mění pozvolna veškerou životní atmosféru a duchovní strukturu New Orleansu. Nedojde-li dnes, po válce, k rychlému odlivu cizích živlů, pak patrně New Orleans již nikdy nebude oním rozkošným, lehkomyslným, hříšným městem, jakým býval v minulosti. Pohasnou jeho pestré barvy a zmlkne jeho hudební tvořivost. Jazz, který se tu zrodil, ztrácí živnou půdu. Bojíme se, že tu již nikdy nebude žíti tak sytě a tak plně jako tomu bylo na přelomu století. Jako tenkrát, když Buddy Bolden byl jeho prvým králem, tenkrát, když Louis Armstrong spatřil světlo světa.

Zdroj: Kino ročník I, číslo 10, vyšlo 19. dubna 1946, napsal E. Uggè

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.