Karel Čapek - spisovatel, dramatik, novinář a překladatel

Narodil se 9. ledna 1890 v rodině venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích, v podhůří Krkonoš. Po maturitě na gymnáziu (1909) začal studovat na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Studium přerušil v letech 1910-11 pobytem na univerzitách v Berlíně a Paříži, doktorát filozofie získal v roce 1915 na základě dizertační práce o pragmatismu.

Krátce působil jako vychovatel a knihovník v rodině hraběte Lažanského v Chýších. V roce 1917 nastoupil do Národních listů a od roku 1921 působil v Lidových novinách, v nichž  zůstal až do smrti a publikoval zde sloupky, fejetony, causerie i některé své prózy. Po vzniku ČSR patřil politicky k okruhu T. G. Masaryka (Hovory s TGM, 1. svazek 1928, 2. svazek 1931, 3. svazek 1935) a „Hradu“ a byl v častých osobních stycích s předními intelektuály domácími (proslulé schůzky „pátečníků“) i evropskými. V letech 1925-33 byl prvním předsedou čs. Penklubu.

Do literatury vstoupil lyrizujícími prózami psanými s bratrem, výtvarníkem Josefem Čapkem (Zářivé hlubiny, 1916; Krakonošova zahrada, 1918), s nímž napsal i hry Ze života hmyzu (tisk 1921, premiéra 1922), Lásky hra osudná (tisk 1922, premiéra 1930) a Adam Stvořitel (tisk i premiéra 1927). Knihy Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921) jsou již jeho samostatným dílem. Na začátku 20. let napsal utopistické prózy Továrna na absolutno (1922) a Krakatit (1924), z 30. let pocházejí jeho vrcholná literární díla, jak je představují trilogie Hordubal (1933), Povětroň (1934) a Obyčejný život (1934), zachycující složitost lidské osobnosti, dále nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna (vydán posmrtně 1939) a utopický, protifašisticky vyostřený román Válka s mloky (1936).

Čtenářsky velmi úspěšné byly cestopisné causerie Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1929), Obrázky z Holandska (1932) a Cesta na sever (1936). Ze své novinářské práce sestavil knižní soubory O nejbližších věcech (1925) a O věcech obecných čili Zoon politikon (1932, s proslulou úvahou Proč nejsem komunistou). V knize Kritika slov (1920) analyzoval ideologické zneužívání jazyka, okrajovými uměleckými žánry se zabýval v knížce Marsyas čili Na okraj literatury (1931). Z žurnalistické praxe vytěžil materiál ke dvěma souborům detektivních příběhů Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy (obojí 1929). Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) a Dášeňka čili život štěněte (1933). Svými překlady Apollinaira a dalších francouzských básníků v době 1. světové války a těsně po ní (Francouzská poezie nové doby, 1920) ovlivnil vývoj českého verše. Své vzory ale viděl spíše v anglosaském světě.

Od počátku 20. let se začal prosazovat také jako dramatik. Úspěch jeho prvních samostatných dramat Loupežník (tisk i premiéra 1920) a zejména utopického R. U. R. (tisk 1920, premiéra 1921; mj. tu poprvé zaznělo slovo robot) jej v letech 1921-23 přivedl do Vinohradského divadla, kde působil jako dramaturg a režisér. V roce 1922 bylo uvedeno jeho drama Věc Makropulos, jehož tématem je smysl ohraničenosti a konečnosti lidského života. K dramatu se vrátil ve vyostřeném období druhé poloviny 30. let, v humanisticko-pacifisticky vyznívající protimilitaristické hře Bílá nemoc (tisk i premiéra 1937) a v pateticky vypjaté a k obraně vlasti vyzývající Matce (tisk i premiéra 1938). V divadelním prostředí poznal také svou budoucí ženu, herečku a prozaičku Olgu Scheinpflugovou.

Už v roce 1910 napsal s bratrem Josefem stať Biograf a k filmu se potom oba bratři vraceli v některých článcích a filmových námětech (Filmová libreta, 1989). Řada jeho děl se stala podkladem pro filmové a televizní zpracování. Poprvé tomu bylo v roce 1922, kdy napsal námět k filmové pohádce Zlatý klíček (dnes už bohužel nedochované), kterou režíroval Jaroslav Kvapil.

http://youtu.be/zSyMn-ef8CQ

Ve zvukovém filmu se na plátně jako první objevilo v roce 1931 drama Loupežník, nepříliš šťastně adaptované režisérem Josefem Kodíčkem. Zato o šest let později zfilmované drama Bílá nemoc, které jako protiválečné podobenství natočil Hugo Haas, je stylově čistým a svébytným dílem. Z jeho prózy a dramat čerpali mj. takové režisérské osobnosti, jako např. Martin Frič (Hordubalové, Čapkovy povídky), Otakar Vávra (Krakatit, a tatáž předloha ještě jednou pod názvem Temné slunce, dále pak První parta) nebo Jiří Krejčík (O věcech nadpřirozených – povídka Glorie, Čintamani a podvodník).

http://youtu.be/5Dqm07k5bUg

Řada jeho pohádek se objevila na filmovém plátně v animované krátkometrážní podobě - Pošťácká pohádka, Psí pohádka, Doktorská pohádka, Tulácká pohádka, Vodnická pohádka. Loupežnická a Doktorská pohádka dostaly i hranou podobu v koprodukčním česko-francouzsko-bulharském filmu režiséra Karla Smyczka Lotrando a Zubejda z roku 1997, který je zatím poslední filmovou adaptací, čerpající z jeho díla.

Mnichovská kapitulace a štvanice proti Čapkově osobě, které následovaly, znamenaly pro tuto světově proslulou osobnost otřes, ze kterého se už nevzpamatoval. Zemřel na Boží hod vánoční 25. prosince 1938.

DO OBCHODU - KOUPIT DVD

FOTO: archiv FEX