Protektorát Čechy a Morava: Mraky nad českou kinematografií

29. září 1938 byla sjednána a o den později podepsána čtyřmi evropskými velmocemi Mnichovská dohoda, dle níž muselo Československo postoupit pohraniční území obývané sudetoněmeckými obyvateli Německu. Za necelý měsíc po ujednání Mnichovského diktátu prezident Edvard Beneš emigroval do Anglie a do úřadu hlavy státu po něm nastoupil Emil Hácha. Tehdejší zřízení tzv. pomnichovské Československé republiky trvalo pouze několik měsíců. 15. března 1939 začalo nacistické Německo okupovat české země a výnosem z 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava bylo ustaveno nové uspořádání českých zemí. Adolf Hitler jmenoval říšským protektorem Konstantina von Neuratha a jeho sekretářem K. H. Franka. Na podzim funkci říšského protektora přebírá Reinhard Heydrich.

Český kulturní život zpočátku okupace řídila protektorátní vláda, která se snažila o maximální zachování kontinuity v kulturním životě. Podle zmiňovaného výnosu vydaného Hitlerem dokonce příslušelo české protektorátní vládě v čele s Aloisem Eliášem řídit kulturní život, ale jelikož nebyla Eliášova vláda suverénní, podléhala její veškerá činnost souhlasu říšského protektora. Ten společně s okupačními úřady zasahoval proti jakýmkoliv „nepřátelským“ projevům, a to samozřejmě i v kulturní oblasti. Po nástupu Heydricha došlo k reorganizaci protektorátní vlády a jednou ze změn bylo zřízení při Úřadu říšského protektora Skupiny pro kulturně-politické záležitosti (později Kulturně politické oddělení), čímž se řízení kulturního života oficiálně přesunulo do rukou nacistů. Každá oblast kultury byla postihnuta nařízeními, omezeními, cenzurními zásahy a personálními čistkami. Okupanti tak chtěli dosáhnout celkového ovládnutí kulturní oblasti, aby mohli kulturní dopad na českého člověka přizpůsobit říšským potřebám.

Po Mnichovu 1938 se někteří filmaři rozhodli odejít do zahraničí. Pomnichovská exilová vlna směřovala do Velké Británie a do Spojených států amerických. Hugo Haas, který byl na začátku roku 1939 pro svůj židovský původ vypovězen z Národního divadla a bylo mu také zakázáno pracovat u filmu, odešel do Francie, odkud v roce 1940 zamířil do USA. Alexander Hackenschmied, avantgardní filmař a fotograf, odešel do USA, kde dosáhl poměrně unikátní kariéry a světového uznání. Do USA také zamířili Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek, přičemž nastálo se do Československa vrátil pouze Jan Werich. Režisér Jiří Weiss se uchýlil do exilu ve Velké Británii a po válce se do Československa vrátil. Do stejné země po okupaci putoval, ač ještě jako dítě, Karel Reisz.

Z tvůrců, kteří zůstali, jmenujme alespoň režiséra Otakara Vávru, jež za okupace natočil například Dívku v modrém (1939) nebo Šťastnou cestu (1943); kameramana Ferdinanda Pečenku s filmy jako Hotel Modrá hvězda (1941) či Muži nestárnou (1942); Jiřího Julia Fialu, který během války složil hudbu k filmům Pantáta Bezoušek (1941), Počestné paní pardubické (1944); tehdy zatím pouze scenáristu Karla Steklého (později se prosadil také jako režisér), jenž napsal scénář k Těžkému životu dobrodruha (1941) nebo ke Skalnímu plemenu (1944); a režiséra Františka Čápa s filmy z období Protektorátu Babička (1940), Mlhy na blatech (1943) a jinými.

Joseph Goebbels, který byl od roku 1933 říšským ministrem národní osvěty a propagandy, tvrdil, že pouze válečnými silami si nelze podmanit duši člověka, to dokáže jen propaganda. A film byl nejsilnějším nástrojem propagandy. Proč? Film byl populární a masová zábava, která byla svou oblíbeností obrovsky vlivná. Nacisté si uvědomovali, že nemohou českou kinematografii pohřbít, protože ji nejsou schopni nahradit, a tak se snažili o komplexní reorganizaci, proměnu a přizpůsobení vlastním cílům a požadavkům.

Okupanti přikročili k arizaci a germanizaci české kinematografie. To znamenalo institucionální vyvlastňování, personální čistky, zavedení omezujících regulí a nařízení. Například byla zavedena důsledná dvojjazyčnost – filmové titulky, plakáty nebo programy musely být německo-české, němčina samozřejmě musela být primární. Filmoví pracovníci museli splnit povinné zkoušky z němčiny a byli nuceni vyplnit formulář o osvědčení árijského původu. Mnohé české filmy z minulosti byly zakázány, spousty filmů v předprodukci, produkci či postprodukci byly ukončeny, byl zrušen dovoz filmů ze zemí, se kterými bylo Německo ve válečném stavu (proto zpočátku okupace zaplavily naše kina snímky německé a italské), byla snížena domácí produkce a několik set kin bylo nutné zavřít.

Zpočátku okupace byla cenzura, ač příkazy a rozhodnutí přicházely z Úřadu říšského protektora, pod českou protektorátní vládou. Cenzura se primárně týkala zákazu jednotlivých filmů, úprav závadných scén ve filmech, filmových týdeníků, do nichž se nesměly dostat informace o českém odboji v zahraničí, o pochybeních a prohrách Třetí říše nebo později o postupu spojeneckých sil, a obsahu filmových periodik. Na podzim roku 1939 byla ustavena Filmová zkušebna v Čechách a na Moravě (později Úřad pro schvalování filmů) a od roku 1942 spadal film pod ministerstvo lidové osvěty, a tím pádem nejen že pod českou protektorátní vládu nespadala filmová cenzura, ale neměla už absolutně žádné pravomoci v české kinematografii. Úřad pro schvalování filmů zakázal do roku 1944 celkem 1812 filmů, přičemž většina zákazů proběhla v letech 1939 a 1940.

Česká kinematografie se soustřeďovala kolem německo-české organizace nesoucí název  Českomoravské filmové ústředí (Böhmisch-Mährische Filmzentrale). Pro filmové instituce, organizace, firmy a jednotlivce, tedy filmové pracovníky, bylo členství v Českomoravském filmovém ústředí povinné. Filmové ústředí například udělovalo tzv. Svatováclavské ceny. Ty většinou získávali nikoliv snímky podporující nacistickou ideologii, ale umělecky hodnotná díla. Z vyznamenaných můžeme zmínit například režiséry Václava Kršku nebo Martina Friče, herce Jaroslava Marvana či Jiřinu Štěpničkovou, kameramana Karla Degla nebo skladatele Emila Františka Buriana. Mimo oceňování zorganizovalo Českomoravské filmové ústředí dva ročníky Filmových žní, které se konaly v roce 1940 a 1941 ve Zlíně. Pouhé dvě přehlídky českých filmů stačily na to, aby byly oblíbené, a kvůli svému odhaleně skrytému národně manifestačnímu rázu byl třetí ročník nacisty zakázán.

Arizace proběhla samozřejmě i v případě barrandovských filmových studií, které byly navíc vyvlastněny na základě lživých tvrzení, že ve vedení jsou židé. Ať už jakýmkoliv způsobem, postupem času připadly i další filmové ateliéry do rukou okupantů. Navíc pro výrobu českých filmů povolili pouze dvě společnosti: Lucernafilm a Nationalfilm. A tím, že měly absolutní moc nad institucionální složkou, mohli ovládat celou českou kinematografii.

V období trvání protektorátu Čechy a Morava vzniklo celkem sto čtrnáct filmů. Vznikaly snímky, které byly na pomezí propagandy. Například ve filmu Jan Cimbura (1941) Františka Čápa se prolíná národní oslava s antisemitistickými prvky. Stejně jako pozdější komunistický totalitní režim, kladli i nacisté důraz na pracovní proces, proto z Úřadu říšského protektora přicházely požadavky na vytvoření filmu oslavující práci (pracovní výkony, nasazení, entuziasmus). Takové filmy by se daly označit za ryze propagandistické. Vznikly ovšem pouze filmy, které s tématem oslavy práce „koketovaly“, to byl např. snímek Martina Friče z roku 1940 Druhá směna. S právě zmiňovanou tematikou souvisí další také motiv obětování se pro rodinu ze strany ženy, tedy matky; příkladem budiž melodramatický Zlatý člověk Vladimíra Slavínského z roku 1939. Důležitým a vděčným žánrem za druhé světové války byla komedie. Ta naprosto převažovala nad ostatními žánry – z celkového počtu vyrobených sto čtrnácti celovečerních filmů lze padesát šest označit za komediální. Za všechny komedie lze zmínit například Fričův snímek Eva tropí hlouposti (1939), Panna (1940) Františka Čápa, Přednosta stanice (1941) režiséra Jana Svitáka, Slavínského Zlaté dno z roku 1942, Čtrnáctý u stolu (1943) režisérské dvojice Oldřicha Nového a Antonína Zelenky nebo film Martina Cikána z roku 1944 U pěti veverek.

Nejen nad Barrandovem, ale nad celou českou kinematografií se během druhé světové války stahovaly nepříjemné mraky. V době, kdy to bylo možné, odešli někteří významní tvůrci do ciziny. Ti, kteří takové rozhodnutí neučinili, čelili nepříjemnostem v podobě ilegální okupace. Šestileté období znamenalo pro českou kinematografii stagnaci a propad, nikoliv však zánik. Filmové médium bylo příliš mocným nástrojem na to, aby bylo odsouzeno ke zkáze. A to byl důvod, proč naše kinematografie mohla přežít a v omezených podmínkách i fungovat. I přes nacistickou ideologii a jejich pojetí filmu jako takového vznikly filmy, které si všichni připomínáme dodnes. Kdo by si nevybavoval repliku Oldřicha Nového „Zavřete oči, odcházím“ z filmu Kristian (1939) nebo scénu, v níž Vlasta Burian s Jaroslavem Marvanem přijímají a odesílají telegram, z filmu Přednosta stanice (1941)? Druhá světová válka byla těžké období, ale stojí za to si ho připomínat. A proč ne třeba filmem?

Vybrané filmy z období Protektorátu koupíte na stránkách www.filmexport.cz nebo tel. +420 261 213 664.

FOTO: archiv Filmexport