Vlasta Burian – baron Archibald Prášil

V roce 1940 byl devětačtyřicetiletý král komiků ještě v plné formě – herecké i sportovní. Natočil dva filmy, kromě slavných Katakomb, které patří mezi jeho nejoblíbenější, potěšil své příznivce i adaptací divadelní komedie ze svého repertoáru Děti v notesu, která dostala nový název Baron Prášil.

Sportsman Vlasta Burian však i ve druhém válečném roce trávil hodně času, tak jako v předchozích letech, na sportovištích. Hrál tenis i golf, jezdil na koni, několikrát posílil fotbalovou jedenáctku „starých pánů“ a čtrnáct dní před premiérou Barona Prášila se zúčastnil cyklistického omnia na Letné. Šlapal naplno a porazil i slavného hokejistu Josefa Malečka, s nímž v roce 1935 účinkoval v krátkém reklamním snímku pro firmu Baťa nazvaném Tři muži na silnici (slečnu nečítaje).

Návštěvníci Burianova divadla se mohli každý večer přesvědčit, že pan principál má stále obdivuhodnou formu i jako nepřekonatelný mistr improvizace. A jak později vzpomínal Oldřich Nový, Vlasta Burian improvizoval i při natáčení Barona Prášila:

„Začínalo se tenkrát jednou z prvních velkých scén, byla beze mne, ale já jsem se téměř při všech svých filmech díval na celou práci. Byl to sál na zámku, kde po zdařilé střelbě na holuby, kterou pan baron vyhrál, je pořádána obrovská hostina pro všecky baronské lesní zaměstnance. Nad hodovní tabulí je zavěšen portrét předka barona Prášila a pod ním natočil už Vlasta Burian delší řeč. Teď se točí konec s plénem. Ten proslov udělal Martin v detailu. Asi třicet statných lesníků s pěstěnými plnovousy sedí tu důstojně a poslouchají s vážnou tváří doslov svého pána. Martin s nimi ještě zkouší jejich zakončení záběru, totiž třikrát bujaré Sláva! -–Tak, generálka! A Burian kupodivu už po několikáté říká své věty s pohárem vína v ruce, dokonce skoro doslova:

Pánové! Můj slavný předek byl vynikající střelec. Na jeho světlou památku zvedám tuto drahocennou číši!

Martin: Dobrý. Jedeme na ostro. – Chvíle, kdy se všude řve TICHO a je tu jako v kostele, pudruje se, dosvěcuje se, všeobecné napětí. – Vlasta přesně pod obrazem svého předka svírá v ruce pohár, lesníci jsou i v sedě v pozoru. Klapka! Brurian snímá monokl a prosloví:

Pánové, můj prapradědeček měl takovou ránu, jako z vás málokdo. A popojedem, že jo?

Třikrát sláva nepřišlo. Celé „lesnictvo“ se objímá, aby nikomu nebylo vidět do obličeje, snad chtěli aspoň něco zachránit, leč marně, už se chechtá maskér, zvukař, režisér a celá technika. Jen Vlasta nevinně dodává: Víš, Macu, vono mi to najednou připadalo moc dlouhý, tak jsem tomu kousek urval…

Nezapomenu na úsměv Macův, ze kterého si i Vlasta vzal své a další natáčení této scény proběhlo už hladce a podle scénáře.“

Ale ani Oldřich Nový nakonec neušel Burianovu ataku:

„Tak na úplném konci, kde se zjišťuje, jestli jsem baronův nevlastní syn, sestupuje se schodiště do scény paní baronka Prášilová. Mám k ní pronést asi dvě věty, ale těsně před tím stačí mne Vlasta obejmout a pošeptat mi do ucha – no, bylo to takové, že jsem se dal jako do pláče a s třesoucími se rameny odcházím po schodech nahoru, abych zachoval vážnost v této nevážné situaci.“