Sbor neviditelných u filmu: 25 let maskérem

Sbor neviditelných: to zní tajemně. A je opravdu veliké tajemství v tomto pojmu: tajemství samotného filmu. Návštěvník biografu vidí film tak, jak opravdu je, ne, jak vzniká. Ale člověk, který již nahlédl za kulisy filmu – které shledával neuvěřitelně pravé – ví již o zástupech lidí s kladivy a štětci, o muži se scénářem a klapkou, měřičem světla a „šibenici“, o mužích bez titulu, kteří nejsou uvedeni v úvodních titulcích film a bez nichž by nevznikla žádný film – a jichž by nebylo ani bez filmu. To je sbor neviditelných, jež zvenčí není vůbec vidět a kteří o to ani nestojí, sloužíce filmu pokorně a oddaně. Obraťme však i na ně na chvíli reflektory své pozornosti.

Každý, kdo navštívil filmové ateliéry na Barrandově, v Radlicích neb v Hostivaři při natáčení některého českého filmu, povšiml si jistě klidného pána v bílém plášti s kulatou tváří, zářící dokonalou pohodou, pohybů pomalých a rozvážných. Pozorně sleduje přípravy k natáčení a teprve ve chvíli, kdy jsou už dokončeny všechny zkoušky a než zazní povel k definitivnímu natáčení, vstupuje do scény, aby provedl poslední úpravy líčení herců, připudroval tváře, uhladil paruku. Dovolte, abychom vám ho představili: pan Josef Kobík, mistr vlásenkář a maskér. Je to pro vás nové jméno? A přece pracuje ve filmu už dlouhá léta, a kdyby nebyl tak skromný, mohl by právě letos oslavit čtvrtstoletí své činností v evropském filmu.

Neboť pan Josef Kobík – „Kobíček“, jak mu říkají důvěrně filmoví herci – není jeden z těch, kdož přivandrovali k filmu, když bez úspěchu zkusili štěstí u jiných povolání. Připravoval se cílevědomě ke svému životnímu dílu, v němž brzy dosáhl mistrovství. Učil se vlásenkářství v Praze v prvních letech tohoto století u parukáře Hakla v Žitné ulici, nejznámějšího vlásenkáře své doby, takže ještě jako jinoch byl už vyučený parukář, vlasař a divadelní maskér. Byl si ovšem vědom toho, že může získat dokonalé zručnosti jen dobrou praxí a neváhal se do ní vrhnout po hlavě: odjel hned po vyučení do Berlinu, města velké divadelní umělecké tradice, kde pracoval jako maskér v řadě významných divadel: v Kleines Theater, Komödienhaus, Künstlertheater, Theater in der Königgrätzer Straße a na jiných scénách, pracoval na parukách a tvořil masky mnoha významným divadelním umělcům, poznal německý umělecký svět doby před světovou válkou, sledoval z kulis umělecky hodnotná divadelní představení a prohluboval své názory na hereckou masku a na funkci jevištního líčení.

Tento vývoj přerušila ovšem světová válka, kterou prožil Josef Kobík jako prostý vojín, frontový pěšák, od začátku až do konce, v Srbsku, Rusku i Italii. Jeho anděl strážný stál při něm: nezraněn vrátil se po konci války a pokračoval ve své divadelní působnosti ve svorné spolupráci se svou ženou, se kterou uzavřel sňatek už před světovou válkou a jež byla rovněž vyučenou vlásenkářkou. Bylo to opět v Berlinu, kde pracovali společně u různých divadel a kde byl nějaký čas Kobík vedoucí silou ve velké vlasové továrně.

V té době však film už přestával být pouhou pouťovou zábavou a počali v něm pracovat zodpovědní a cílevědomí umělci, kteří jej počali zavádět do kolejí pravého umění. Schopní lidé byli povolávání k filmové práci ve vznikajících filmových ateliérech; připadl mezi ně i Kobík, který byl angažován k Mayfilmu. Uvědomil si brzy rozdílnost maskérské práce divadelní a filmové a projevil své pochopení tohoto rozdílu ve svých maskách filmových z roku 1919, kdy – bylo to právě před pětadvaceti lety – modeloval svými obratnými prsty tváře mnoha, v té době nejznámějších filmových herců, jako v celé Evropě oblíbeného Gunnara Tolnaese, svůdnické Liy de Putti, mladistvého ještě Schlettowa a Brausewettera, Paul Richtera a mnoha jiných. Odtud přešel k Ufě, kde pracoval jako maskér do roku 1924 na řadě filmů této nejvýznamnější evropské filmové výrobny, jichž názvy zůstávají v dějinách světové kinematografie: „Nibelungy“, „Varieté“, „Dr. Mabuse“, „Metropolis“, „Faust“ (do něhož dělal Kobík paruku pro Janningsova Mefista) a mnoho jiných.

V roce 1926, když byl zatím pracoval i u jiných berlinských filmových společností, seznámil se Kobík s Anny Ondrákovou, která ho upozornila na to, že by bylo v Praze zapotřebí odborného filmového vlásenkáře. Kobík, který měl k návratu do Prahy také osobní důvod v ochuravění své matky, neváhal a vrátil se do Prahy, kde byl hned angažován společností Oceanfilm pro film „Falešná kočička“ v režii Svatopluka Innemanna s Vlastou Burianem, Zdenou Kavkovou, Hašlerem, Nedošínskou, Járou Sedláčkem a j. Byl ovšem velký rozdíl mezi mohutnými berlinskými filmovými ateliéry a malým prozatímním studiem na košířské Kavalírce, ale Kobík přesto zůstal už pražskému filmu věren a pracuje v něm od té doby dodnes, tedy už plných 18 let. V nesčetných filmech líčil všechny naše filmové herce, šil pro ně paruky, dělal jim nejrůznější masky – a při tom nezapomínal ani na divadlo, stále ve svorné spolupráci se svou ženou, s kterou v tichosti mohou dnes oslavit čtvrtstoletí své tiché a potřebné filmové působnosti.

Zdroj: Kinorevue číslo 14, roč. X, vyšlo: 9. února 1943, napsal: b. r.

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.