Nový český režisér: František Čáp

U režisérů je to něco podobného jako u novinářů. Každá životní zkušenost se jim jednou hodí. Novináři se většinou svému zaměstnání naučí v odborných školách. Zběhnou k novinám od povolání, k němuž se rozhodli dříve, a kdybyste šli od jednoho redakčního stolku k druhému a vyptávali se redaktorů, čím byli, než vzali do ruky pero časopisu nebo si sedli za psací stroj, dověděli byste se, že se v jednom deníku soustřeďuje mnoho utečenců od mnoha povolání. Ale právě tento souhrn dřívějších zkušeností činí časopis zajímavým a odlišným od jiných.

Režisérství se podobá povolání novináře tím, jak si režisér musí počínat hbitě při shledávání pramenů informací, jak se musí vyrovnat s materiálem, jak se musí snažit učinit jej srozumitelným tomu, komu je určen. Novinář slyší vypravovat nějakou příhodu, má rozvést politickou zprávu, má informovat o divadelní premiéře. Záleží na způsobu, kterým to bude vypravovat, a na slovech, která si vybere. Režisér si přečte knihu, kterou chce převést ve film. Má před sebou zcela jasnou představu. Záleží však na tom, jak to řekne obecenstvu, které herce si k tomu vybere a jakým způsobem přeloží knihu nebo hru ve scénář.

Proto i na práci je vidět, z kterého prostředí vyšel. Jeden z nich je architektem a jeho filmy jsou důmyslně stavěné jako domy, v nichž příběh stoupá od stupně k stupni ke konečnému vyvrcholení. Jiný je akademickým malířem a to se v jeho filmech prozrazuje tím, že jest jejich děj vyjadřován obrazově. Jiný, herec, spoléhá nejvíce na herecký projev a vede své kolegy k nejsilnějšímu výrazu, jiný zase, rozený divadelník, příliš spoléhá na nosnost dialogu a zapomíná na prvky ryze filmové. Kdyby však všichni režiséři vyšli z jedné školy, bylo by jejich umění uniformované. Různost, třeba by nebyla bez chyby, je vždy lepší, než školená jednotnost, postrádající osobitosti.

František Čáp, jeden z nejmladší generace režisérů, začal se učit filmovému řemeslu takřka od píky. Narodil se v jižních Čechách, kde měli jeho rodiče statek. Vyrostl na venkově a to nemohlo být bez vlivu na jeho způsob vnímání života. Jižní Čechy se svou pitoreskností, s klidně plynoucí Lužnicí, s bohatými lesy, přecházejícími v paseky, veliké statky, obklopené nedozírnými lány obilí, a louky, na nichž se pase strakatý dobytek, musely zanechat mnoho vzpomínek na jeho dětství. Ačkoli František čáp je nyní typem městského člověka, neztratil lásku k přírodě a volnému prostoru, jak se to potom ukázalo v jeho první režii.

Majetek jeho rodičů předurčil jeho životní dráhu. Studoval na střední škola a potom měl vstoupiti na školu hospodářskou. Kdyby nebylo jeho velké lásky k divadlu, která se od malička projevovala v okouzlení loutkovým divadlem, byl by se docela rád rozhodl státi se agronomem. Ale čím byl blíže k městu, tím se jeho snaha, dostat se nějak k divadlu, stávala silnější. Chtěl studovat na konservatoři, ale nakonec přece jen poslechl rodiče a učil se na odborné škole všecky nauky, jež jsou nastřádanými zkušenostmi sedláků a hospodářských dělníků. Bylo to štěstí či neštěstí, že jeho rodina přišla o statek? Jeho první reakce na hospodářskou pohromu jeho rodičů nebyla taková, jak by si ji představil sedlák, lpějící na rodné hroudě. František Čáp si uvědomil, že se bude moci starat sám o sebe.

{youtube}9gZ0psTyZww{/youtube}

Praha je veliké město a kdo má chuť do života, nemůže se v něm ztratit. Čáp byl venkovské dítě s touhou po velkém městě a jeho životě. Měl houževnatost, zděděnou po selských předcích, a sensitivnost nové generace. Dostal se k Vinohradskému divadlu. Děla tam děvečku pro všechno. Pohrával jako elév a pomáhal, kde se dalo. Nechtěl být hercem a nikdy předtím po tom netoužil. Spíše si všímal, jak se hraje divadlo, jak se vedou herci a z čeho se skládá divadelní mašinerie.

U divadla však dlouho nezůstal a začal se zajímat o film. Když překonal první neúspěchy, když si ho začali všímat a dávat mu menší práce, věděl již zcela přesně, co u filmu chce. Přistoupil k filmu s klidem a rozmyslností. Všímal si, jak herci mluví a v duchu zkoušel, jak by se to dalo říci lépe. Potom dlouhou dobu sedal v ateliéru a pracoval o dialozích. Nebál se oprav a co doma napsal, rád druhý den v ateliéru změnil, když viděl, že to lépe zní a že se to herci lépe říká. Stal se jedním z lidí, bez nichž si nelze práci v ateliéru představit, i když se neobjevují na plátně. Dělal script, psal dialogy, byl po ruce všude, kde se dělaly nějaké přípravné práce.

Pomalu splynul s filmvou prací a proto ho společnost Lucernafilm pevně angažovala jako scenaristu. Napsal scénáře pro několik úspěšných filmů, jako byla „Kvočna“, „Panenství“ (které potom Vávra přepracoval podle své představy) a detektivku „Krok do tmy“. Psal tak dlouho filmy, až se naskytla příležitost režírovat.

{youtube}w_Ju3U8dzKU{/youtube}

Když mu bylo řečeno, aby si sám vybral námět, vzpomněl si na svou dětskou zkušenost a starou lásku, jižní Čechy. Chtěl natočit převážně exteriérový film, který by opěvoval krásu přírody v jižní Čechách. Čáp se znal s jihočeským básníkem Václavem Krškou od dětství a stýkal se s ním do svých sedmnácti let. Smluvil se s ním, že by bylo možné zfilmovati jeho román „Odcházeti s podzimem“. O svůj režisérský debut dělil se tedy s Krškou.

{youtube}qVuL1HzU0Q8{/youtube}

František Čáp nyní samostatně režíruje společenskou komedii lehkého žánru „Panna“ podle Zavřelovy předlohy. Když si ověřil své filmové zkušenosti na komerčním filmu, pouští se do zfilmování „Babičky“, kterou chce opět většinou vsadit do přírody. Má k tomu zkušenosti filmového adaptátora,  který již mnohokrát přeložil psanou literaturu do dialogů a filmových záběrů, a nadšeného obdivovatele přírody,  který se uchyluje do ateliéru, jen když je toho nezbytně nutno. Podaří-li se mu „Babička“ tak, jako se mu s Krškou podařilo „Ohnivé léto“, zařadí se svým úspěchem mezi hodnotné režiséry českého filmu.

{youtube}2YJfSZ4jn_Y{/youtube}

Zdroj: Kinorevue čís. 47, roč. VI., vyšlo 10. července 1940, autor: O.K.

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.