Filmový Barrandov - český Hollywood

Rodina Havlů byla v minulosti neoddělitelně spjata s českým filmovým světem. Ing. Vácslav Havel (1861–1921) nechal vystavět v centru Prahy v letech 1907–1920 palác Lucerna, kde od roku 1909 provozovala rodina Havlů také Bio Lucerna – kinosál určený pro promítání prvních, tehdy ještě němých, filmů. Oba synové ing. Vácslava Havla měli podnikavého ducha a šli ve šlépějích svého otce.

Mladší syn Miloš (1899–1968) se brzy začal zajímat o film a od roku 1918 se stal jednatelem rodinného podniku Lucernafilm založeného již v roce 1912 za účelem „zřizování a provozování kinematografických divadel.“ Starší syn Václav Maria Havel (1897–1979) se zaměřil, po studiu stavebnictví na České vysoké škole technické, spíše na podnikání ve stavebním oboru. Jako student vysoké školy byl činný ve studentských spolcích a navštívil jako činovník studentského svazu mnohé země včetně USA. Tam ho zaujala výstavba lehkých dřevěných domků. Po návratu do vlasti aplikoval metodu lehkých dřevěných konstrukcí při výstavbě studentské kolonie na Letné, která tehdy měla zmírnit bytovou krizi vysokoškolských studentů. Podobně se angažoval i při pozdější výstavbě dívčí koleje Budeč nebo tábora Na Řadově. Václav Maria Havel byl člověkem, který byl za mladých let nezištným hybatelem mnoha záslužných akcí určených studentům a později investorem velmi osvíceným – snad proto, že sám stavebnictví vystudoval a jeho přátelé se často rekrutovali z řad stavitelů, architektů i umělců.

Habrová

Pozemek Na Habrové, jak se tehdy říkalo plošině Barrandovských skal, poprvé navštívil jako chlapec, asi desetiletý. Tehdy se do této divočiny chodilo sbírat zkamenělé trilobity, přístup byl možný jen cestou od Slivence, pro auta nesjízdnou. Na Habrovou se V. M. Havel podruhé vrátil v roce 1925. Americký investor měl tehdy zájem vybudovat zde obytný komplex a požádal jej o spolupráci. Byly vypracovány návrhy dřevěných domků a architektem F. A. Librou regulační plán zástavby. Z celého podniku však sešlo pro neochotu obce dotovat velmi nákladné budování infrastruktury pro takto nepřístupnou oblast. Václav Havel však byl pozemky s nádherným výhledem nadšen a začal si pohrávat s myšlenkou zřídit (po vzoru Cliff House, který zahlédl na skále nedaleko San Franciska) Na Habrové moderní výletní restauraci. Rozhodl se investovat do vybudování infrastruktury sám a tyto náklady kompenzovat budoucím prodejem pozemků pro výstavbu rodinných domů.

K vypracování regulačního plánu si najal architekta Maxe Urbana. Na začátku roku 1927 zakoupil pozemky, v roce 1928 bylo započato s budováním přístupové cesty náročným lámáním ve skále a v roce 1929 bylo celé území, pro které Václav Havel vybral po pečlivém zvážení jméno Barrandov, zpřístupněno.

Vilová čtvrť

Václav Havel přistupoval k takto odvážnému podniku, který se zdál být téměř nerealizovatelný, velmi uvážlivě. Kromě spolupráce s architektem Maxem Urbanem se spojil také s významným architektem Jaroslavem Fragnerem, se kterým navštívil v roce 1928 výstavu moderního bydlení ve Stuttgartu, kde zhlédli domy Le Corbusierovy, Miese van der Roheho, Waltera Gropia a dalších. Pro Barrandov byl zpracován návrh zástavby v tomto jednotném duchu od architekta Fragnera, jak však sám Václav Havel uznal, bylo nutné ustoupit rozmanitému vkusu jednotlivých stavebníků. Snažil se tedy alespoň směřovat majitele pozemků nabídkou bezplatných konzultací s architekty Urbanem a Vladimírem Grégrem a stanovit podmínky úpravy pozemků vyplývajících z kupní smlouvy. Velmi rozumným způsobem tak docílil jednotného působení zástavby alespoň v době konce 20. let.

Prvními kupci pozemků se stali blízcí rodinní přátelé. V době, kdy na Barrandově bylo rumiště a dohotovena byla pouze příjezdová cesta, tak Václavu Havlovi dávali najevo svou důvěru a podporu celému podniku. Vily byly stavěny od roku 1928, v době hospodářské krize se výstavba téměř zastavila, další rozmach přišel na konci 30. let a poté opět po druhé světové válce. Výjimečně zde vznikaly nové domy i později, ještě v roce 1974 si zde postavil vilu Jaroslav Dietl.

Barrandovské Terasy

Na začátku roku 1929 bylo započato s budováním barrandovských Teras – kavárny a restaurace na skalním ostrohu. Program byl ambiciózní – kapacita 3 tisíce návštěvníků, zachování výhledů pro všechny sedící, moderní vzhled a invenční řešení ve skalnatém terénu. Architekt Max Urban vyrovnal za tímto účelem přírodní svah do teras a tímto dal celému podniku také jméno. Pro Terasy navrhla speciální nábytek architektka Hana Zárubová-Kučerová, a to v barvách červenožlutých, nad terasami zavlála červenožlutá vlajka a směrem ku Praze svítil obrovský neon.

Výstavba Teras proběhla během jara a léta 1929 a již 27. září byly na pár dní otevřeny zkušebně, 4. října 1929 pak proběhlo oficiální otevření. Terasy si získaly velkou oblibu, z centra Prahy byly vysílány autobusy plné výletníků, mezi častými hosty byl i prezident Masaryk a jeho syn Jan. V roce 1937 byly Terasy doplněny o Trilobit bar podle návrhu architekta Vladimíra Grégra, na vybavení se podílela návrhy manželka Václava Havla Božena, znak baru – Trilobit – byl zadán umělci Janu Nušlovi. V roce 1931 byl komplex dále rozšířen o plavecký bazén se skokanským můstkem podle návrhu architekta Kolátora. Po roce 1948 nastal postupný úpadek teras vrcholící uzavřením Trilobit baru v roce 1982 a jeho vyhořením v roce 2001. Celý areál, ač prohlášený kulturní památkou, nadále chátrá. V poslední době se ale objevují návrhy na revitalizaci. Doufejme, že z rukou lidí alespoň z poloviny tak poctivých a schopných jako byl Václav Maria Havel.

Barrandovské ateliéry

Vznik ateliérů A-B (zkratka American Film a Biografia) je vázán na činnost Miloše Havla. Ten využíval pro první ateliéry zahradní pavilon vinohradského pivovaru. Brzy se ukázalo, že v éře zvukového filmu nemohou tyto prostory postačovat a vhodný pozemek byl nalezen na Barrandově, v místě, kde regulační plán Maxe Urbana předpokládal výstavbu veřejné budovy.

Nejmodernější ateliéry té doby tak během roku 1932 vyrostly právě tam. Miloš Havel však o ateliéry přišel velmi záhy – na začátku války byl nucen je prodat říši, ateliéry byly přejmenovány na Pragfilm. Během války, i přes obecnou stavební uzávěru, se ateliéry rozrostly o několik dvoran, kotelnu a sklady, říše měla zájem o výrobu filmů v takto exkluzivním prostředí. Hned v roce 1945 byly ateliéry znárodněny, vznikl Státní film.

Václav Havel postupně prodal Státnímu filmu i další pozemky, původně určené pro výstavbu vil, a ateliéry se tak utěšeně rozrůstají až do dnešní doby.

FOTO: Michaela J. Janečková