Skutečný filmový obchodník Josef Auerbach

Spousta lidí nevěděla odkud přišel, ale plody jeho práce znali velmi dobře. Prodával filmy ještě raději, než je natáčel, a nikdy nechtěl být uváděn v titulcích. Člověk, bez kterého by na Barrandově nikdy žádné ateliéry nestály, a obchodník světového formátu – Josef Auerbach.

Možná jste ve sdělovacích prostředcích zaznamenali jméno bývalého šéfa United Artists Norberta Auerbacha, tedy hlavního výkonného manažera studia, který schválil do výroby takové filmy jako Apokalypsa Francise Forda Coppoly, sérii Rocky, nejslavnější filmy Woodyho Allena nebo legendární sérii James Bond. Málokdo ovšem ví, že Norbert byl až druhou generací filmařů. Byl totiž syn Josefa Auerbacha, tedy postrachu všech levicově zaměřených filmařů první republiky.

Josef Auerbach pohádkově zbohatl. Jeho raný život byl obestřený tajemstvím i vlastní rodině, nicméně víme, že byl zaměstnaný krátce v obchodě s textilem a sloužil v rakouské armádě. Po první světové válce se odstěhoval do Vídně, kde se mu povedl první lukrativní obchod. Dostal se k brokátovým látkám určeným pro šití opon a vyrobil z nich kolekci pánských kravat. Najednou nebyl zaměstnanec, ale majitel jednoho z největších vídeňských obchodních domů s textilem. Pak ovšem dostal dopis od přítele, zda by nechtěl v Praze zkusit podnikat v oblasti distribuce filmů.

Josef Auerbach sbalil kufry a přijel do Prahy. Založil zde společnost Elektafilm, která se brzy etablovala na trhu jako jedna z nejúspěšnějších firem. To ovšem bylo trnem v oku řadě filmařů, zejména pak Jiřímu Weissovi a Otakaru Vávrovi, kteří Auerbacha opravdu nemuseli. Oba ho neměli rádi ze stejného důvodu. Auerbach seděl na penězích, uvolnil minimální možnou sumu na realizaci a do dvou týdnů chtěl mít natočený film. Co nejrychleji pak chtěl film uvést v kinech a inkasovat největší zisk. Tato přirozená obchodní matematika ovšem neumožňovala natáčení velkorysých projektů, které oba režiséři nosili v hlavě, a tak z jeho kanceláře odcházeli vždy s nepořízenou. Až později oba zjistili, že natáčení se zahraničními prostředky rozsáhlé koprodukce neumožňuje už vůbec žádnou tvůrčí svobodu. Kdo ovšem vycházel ze stejné kanceláře s úsměvem na rtech byl Vlasta Burian.

Ale ani Auerbach nebyl neomylný a podle pamětí svého syna miloval tento výborný vtip, který sám vymyslel, když se mu zrovna nedařilo s podnikáním: „Jsem v kině a dívám se na smutný film. Vedle mne sedí velmi citlivá dáma a velmi hlasitě pláče. Znepokojeně se na ni otočím a říkám: ,,Promiňte, proč pláčete? Vy jste také koupila tento film?“

Většina obchodů byla ovšem úspěšných a Josef Auerbach byl členem finančního konsorcia, které stavělo ateliéry na Barrandově. O obchodních dovednostech svědčí také tato půvabná anekdota:

O řediteli legendárního Slaviafilmu se tradovalo, že většinu pracovní doby trávil v hospodě u karet a přesvědčil personál, aby za ním nikoho nepouštěli. Dovolte mi citovat z knihy Lenky Soukupové Z Barrandova do Hollywoodu o životě Norberta Auerbacha: ,,Slavia vlastnila jedno z nejlepších kin ve městě. Manažer, jistý pan S., tak jako mnoho dalších manažerů z tehdejšího filmového průmyslu, chodil téměř denně na dlouhý oběd a na karty do Urban Café. Jednou s ním otec potřeboval služebně mluvit, a tak tam za ním zašel, ale pan S. ho odmítl, protože si během svého oběda nepřál být rušen. Když otec vycházel z kavárny, potkal rakouské majitele Slavia Filmu a během okamžiku od nich firmu koupil. Vrátil se pak hned zpět a informoval pana S., že se právě stal jeho novým šéfem. Jak jsem slyšel, pan S. neměl po celý zbytek svého aktivního života mého otce rád.“

Josef Auerbach musel po vypuknutí války kvůli židovskému původu odejít ze země. Přišel o veškerý majetek a začínal znovu. Nejprve byl s rodinou v Paříži, pak v Lisabonu, Mexiku a nakonec zakotvil v USA, kde se dal dohromady s rodinou Mirischů, která tehdy prodávala v kinech popcorn a čokoládu. Jestli je vám toto jméno povědomé, pak plným právem. Bylo jasné, že válka bude dlouhá a všeho bude nedostatek, takže společně nakoupili klasické filmy a začali je hrát v kinech, k tomu koupili spoustu akcií začínající korporace Disney.

Nebudu vás napínat, byli to právě oni, kteří v Hollywoodu financovali takové filmy jako West Side Story nebo Sedm statečných a vzhledem k tomu, že příliš nevyhledávali styk s filmaři, nechtěli se také nechávat uvádět v titulcích, přesto těch filmů, pod kterými jsou „podepsáni“, je celá řada. Byla by škoda na Josefa Auerbacha zapomínat, protože právě takové osobnosti by současná kinematografie potřebovala.

FOTO: archiv FEX, wikipedie