Karel Matěj Čapek-Chod - novinář a spisovatel

Vlastním jménem Karel Matěj Čapek se narodil 21. února 1860 v Domažlicích v rodině středoškolského profesora. Po maturitě na gymnáziu v rodišti (1879) studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Studia ale nedokončil, začal se věnovat žurnalistice a v novinách prošel všemi rubrikami. Začínal v redakci olomouckého Našince (1884-88), poté působil v pražském Hlasu národa (1888-90), byl redaktorem Národní politiky (1890-1900) a od roku 1900 Národních listů. Zde se v redakci setkal v roce 1917 s bratry Čapky a na rozlišení zvolil ke svému jménu přídomek Chod. V 90. letech se věnoval i divadelní a výtvarné kritice. Přispíval do Světozoru, Květů, Zlaté Prahy, České revue, Zvonu, Die Kunst a ve 20. letech úzce spolupracoval s časopisem Cesta. V návaznosti na Jana Nerudu pěstoval drobné beletristické žánry, určené pro noviny.

Jeho počáteční prozaická tvorba byla různorodá – vedle dokumentárně realistických povídek psal žánrové, figurkářské obrázky, grotesky, humoresky a psychologické studie. Jako romanopisec se prosadil teprve románem na téma zločinu a trestu Kašpar Lén mstitel (1908). V české literatuře zastupoval realisticko-naturalistický směr. S naturalismem ho pojil pohled na člověka jako tvora přírodně i společensky determinovaného, jakési groteskní loutky v rukou brutální neosobní síly, která podlamuje jeho životní aktivitu a rozvrací osobnost. Pesimistický až fatalistický náhled na lidský úděl se plně projevil v románu Turbina (1916) o osudech podnikatelské rodiny, jejíž příslušníci prožívají velké naděje i ztroskotání. Ve své literární tvorbě potom v duchu naturalismu usiloval o dokumentární zachycení prostředí a přesnou charakteristiku životního stylu různých pražských sociálních vrstev, bohaté buržoazie, umělecké bohémy, zproletarizované inteligence, periférie i proletariátu. Zajímaly ho výjimečné povahy a osudy.

Z prostředí umělců čerpají romány Antonín Vondrejc (1917-18) a Vilém Rozkoč (1923, pokračování Řešany, 1927). V třídílném generačním románu Jindrové (1921) se pesimistický fatalismus snažil překonat zdůrazňováním odpovědnosti za lidský život. Souběžně s rozsáhlými prozaickými díly psal povídky z pražského prostředí, které tematicky čerpaly především z uměleckého a vědeckého světa, a arbesovsky laděná romaneta (sbírky Z města i obvodu, Siláci a slaboši, Ad hoc, Čtyři odvážné povídky). Jeho snaha prosadit se také jako dramatik skončila neúspěšně. Zemřel 3. listopadu 1927 v Praze.

V jeho literárním odkazu nalezli filmaři inspiraci celkem pětkrát. Prvním, kdo čerpal z jeho díla, byl v roce 1939 režisér Otakar Vávra, který do filmu převedl novelu Humoreska a o dva roky později se k jeho dílu vrátil mistrným přepisem románu Turbina. Jako další se režie adaptace romaneta Experiment ujal neméně renomovaný tvůrce Martin Frič.

Po 2. světové válce sáhl po románu Kašpar Lén mstitel režisér Karel Steklý, který značně okleštěnou adaptaci uvedl do kin pod zkráceným názvem Mstitel. Po vzoru filmových Hrátek s čertem natočil Josef Mach (rovněž v plošných dekoracích, inspirovaných obrazy a kresbami Josefa Lady) veselohru Florián podle motivů literární grotesky Jírovec a jeho patron.

Filmografie (autor předlohy):

1939 HUMORESKA
1941 TURBINA
1943 EXPERIMENT
1959 MSTITEL
1961 FLORIÁN