Otakar Vávra: Legenda českého filmu

Filmový režisér, scenárista a pedagog, Otakar Vávra, se 28. února 2011 dožil neuvěřitelných 100 let! Během svého života získal mnoho domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání – byl jmenován zasloužilým umělcem (1955), národním umělcem (1968), získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos (2001) a v témže roce mu vzdal poctu i karlovarský MFF.

Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. Po maturitě na reálce začal studovat architekturu, nejprve v Brně a potom v Praze,avšak studia nedokončil, protože se začal plně věnovat filmu, který vnímal v duchu meziválečné avantgardy. Ještě v Brně, jako příslušník Levé fronty, publikoval filmové kritiky.

K vlastní filmové práci se dostal v roce 1931. V první polovině 30. let natočil krátké experimentální snímky Světlo proniká tmou, Žijeme v Praze a Listopad, které dnes představují meziválečnou českou filmovou avantgardu. V letech 1931-1936 se věnoval scenáristické práci pro jiné režiséry, která mu byla průpravou pro pozdější vlastní režii. Jako scenárista i jako režisér se potom specializoval na filmové adaptace slavných děl české i světové literatury, na filmových adaptacích často pracoval s literáty.

Jeho debutem byla veselohra Velbloud uchem jehly (1936), kterou společně režíroval s Hugo Haasem. Samostatnou prvotinou byla o rok později adaptace Filosofské historie, která otevřela řadu jeho historických kostýmních filmů (Cech panen kutnohorských, Rozina sebranec, Nezbedný bakalář).

Druhou skupinu jeho předválečných filmů tvořily příběhy křehkého lyrismu, hlubokých citů a vášnivých hnutí, v nichž projevoval zájem o citový život moderního člověka, o vztahy mezi lidmi ve vypjatých situacích dospívání, o sociální a morální problematiku (Panenství, Humoreska, Kouzelný dům, Pacientka doktora Hegla, Pohádka máje, Turbina, Šťastnou cestu). Po osvobození se k válečné minulosti vyslovil filmovými přepisy Drdovy Němé barikády a Čapkova Krakatitu, v 50. letech se vrátil k Jiráskovi (román Proti všem) svou Husitskou trilogií, která se stala klasikou v žánru historického filmu.

Jeho dílo kulminovalo v 60. letech, kdy navázal na tradici českého lyrického filmu přepisy děl Františka Hrubína Zlatá reneta a Romance pro křídlovku a kdy se rovněž vrátil k historické tematice filmem Kladivo na čarodějnice, v němž odsoudil násilí a totalitní zvůli.

V 70. letech realizoval trilogii hraných dokumentů z novodobých českých dějin Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. K přepisům literárních děl a k historickým tématům se znovu vrátil v 80. letech (Temné slunce, Putování Jana Amose, Komediant, Oldřich a Božena, Veronika, Evropa tančila valčík). Jeho posledními snímky jsou pořad z cyklu GEN o Lídě Baarové a středometrážní dokument Moje Praha (2002), které byly natočeny pro Českou televizi.

Své profesionální zkušenosti zaznamenal ve vzpomínkových knihách Zamyšlení režiséra (1982) a Podivný život režiséra (1996), ve kterých mj. hovoří také o své pedagogické činnosti a o svých žácích.

Vedle vlastní umělecké tvorby zaujímal i řadu významných společenských a pracovních funkcí: v letech 1947-51 a 1954-56 byl uměleckým šéfem jedné z tvůrčích skupin Filmového studia Barrandov, v letech 1951-54 členem jeho kolektivního vedení, po roce 1945 působil jako pedagog a vedl katedru režie na FAMU (od roku 1963 jako profesor).

FOTO: archiv FEX

DO OBCHODU - KOUPIT DVD