PUTOVÁNÍ LUDVÍKA AŠKENAZYHO - Od poezie všedních dnů k moderní pohádce

Pětašedesátiletá životní pouť provedla Ludvíka Aškenazyho řadou zemí, povolání i životních mezníků - od kariéry úspěšného režimního novináře, prozaika, autora divadelních her a filmových scénářů v 50. a 60. letech až k téměř dvacetiletému doživotnímu exilu.

Narodil se v česko – židovské rodině 24. února 1921v Českém Těšíně, ale středoškolská studia absolvoval už v Polsku. Maturoval na gymnáziu ve Stanislavi a následně studoval na univerzitě ve Lvově slovanskou filologii a historii. Po přepadení Sovětského svazu byl evakuován do Kazachstánu, kde potom v letech 1941-1942 působil jako středoškolský učitel dějepisu. Poté vstoupil do čs. armádního sboru v SSSR a zúčastnil se s ním mj. i bitvy o Sokolovo. Hned po válce začal pracovat jako reportér a zahraničně politický komentátor Čs. rozhlasu. Procestoval tehdejší NDR, Polsko, později USA, Indii, Itálii, Japonsko a působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Psal reportáže ze světa, povídky a novely a publikoval ve většině současných literárních časopisů (např. Literární noviny, Kulturní tvorba, Host do domu, Divadlo) i deníků. V květnu 1945 se seznámil s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna, která u nás přežila válku, a později se s ní oženil. Od konce 50. let se stal spisovatelem z povolání.

Literární historie oceňuje především Aškenazyho hravou poetiku, důraz na základní hodnoty lidské existence, prostupování reálného a pohádkového světa a lyrický styl jeho tvorby. Právě tím se jeho tvorba vymykala hlavnímu proudu zpolitizované literatury padesátých let a získala mu značnou popularitu. Aškenazyho prózy obrážejí autorovu zálibu v naivním a fantazijním světě dětí i v alegorii ze života zvířat. K nejznámějším patří humorné mikropovídky Dětské etudy (1955), dva pohádkové příběhy pod názvem Ukradený měsíc (1956; o deset let později zkomponoval František Kovaříček stejnojmennou operu, jako hru Ukradený měsíc uvedl ve svých začátcích i Semafor), jediná větší próza, román o trpaslíkovi Pitrýskovi Putování za švestkovou vůní (1959) či Praštěné pohádky (1966) nebo Cestopis s jezevčíkem (1970). Jako „mistra malých pláten a básníka dojmového detailu“  Aškenazyho označil spisovatel Jaromír Tomeček.

V 60. letech se Aškenazy věnoval především rozhlasovým dramatům (např. Servítek, 1967; Kůže, 1968; Pašije pro Andělku, 1968), psal ale i pro divadlo (hry Host, 1960 nebo C. k. státní ženich, 1962). Za hru Bylo to na váš účet, natočenou v roce 1964, získal Cenu italského rozhlasu a televize Prix Italia.

Po srpnu 1968  Ludvík Aškenazy emigroval s rodinou do Mnichova a v exilu se nadále věnoval především tvorbě pro rozhlas. Jeho hry byly nastudovány zejména na německojazyčných stanicích, ale uváděny byly i ve Velké Británii, Kanadě nebo ve skandinávských zemích. Své hry – v exilu jich německy napsal více než dvě desítky -  většinou i sám inscenoval; teprve po roce 1989 byly překládány do češtiny. Převážně pro ZDF a BR psal televizní a filmové scénáře. Jako spisovatel se v emigraci nadále věnoval dětské próze - např. Der Tiger mit dem gelben Tank, 1972 nebo Wo die Füchse Blockflöte spielen, Märchen, 1976 (Německá státní cena za dětskou literaturu). V druhé polovině 70. let se potom Aškenazy přestěhoval z Mnichova do severoitalského Bolzana, kde pobýval až do konce života.

Aškenazyho spolupráce s filmem se datuje už od začátku padesátých let. Společně s režisérem Jiřím Weissem se tehdy podílel na scénáři snímku Můj přítel Fabián (1953) podle vlastní povídky Dva Gáboři, dnes úsměvné celovečerní filmové agitce o převýchově cikánských spoluobčanů vzděláváním a manuální prací. Námětem a rovněž spoluprací na scénáři se poté podílel na psychologickém dramatu Tam na konečné (1957) proslulé režisérské dvojice Ján Kadár a Elmar Klos. Vyprávějí se v něm osudy obyvatel jednoho pražského činžáku na konečné stanici tramvaje. Film vydal nedávno Národní filmový archiv společně se společností Filmexport Home Video ve své Speciální DVD kolekci. Následovaly poeticky laděné Hry a sny (1958), v nichž předloha povídky Malá vánoční je Aškenazyho původním námětem, kdežto druhou povídku dodatečně literárně zpracoval a vydal pod názvem Milenci z bedny. Režie se ujal známý tvůrce dětských filmů Milan Vošmik.

Aškenazyho filmografii 50. let potom uzavírají ve své době neobyčejně populární Májové hvězdy. Jako v historii druhý československo-sovětský koprodukční film je podle Aškenazyho námětu a scénáře natočil Stanislav Rostockij. Líčí čtyři drobné příběhy obyčejných lidí z konce druhé světové války (Dušan a generál, Jiskra, Byt v podkroví a Cibulka) podle povídek ze sbírky Květnové hvězdy. Zazářili v nich především Vjačeslav Tichonov a Jana Brejchová. V 60. letech se Aškenazy podílel už jen na třech filmových titulech. Jeho úspěšné divadelní drama Host zfilmoval pod názvem Noční host (1961) režisér Otakar Vávra. Aškenazy tuto hru napsal jako svou divadelní prvotinu v roce 1959 a premiéry se dočkala ve stejném roce na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče.

V tomto psychologickém dramatu vyprovokuje samolibý, agresivní německý turista střet s vedoucím restaurace, který byl v mládí vězněn v koncentračním táboře. Vávra se tu pokusil jednotu místa a času divadelní předlohy ozvláštnit půlením širokoúhlého obrazu, na němž souběžně probíhal retrospektivní děj. Podle Aškenazyho námětu a scénáře potom natočil v roce 1963 svůj první celovečerní film Křik režisér Jaromil Jireš a zařadil se tak mezi úspěšné a talentované debutanty 60. let. Dokumentaristickými postupy výrazně ovlivněný snímek vypráví v četných reminiscencích příběh jednoho důležitého dne v životě mladé dvojice: dne, kdy má na svět přijít jejich první dítě (Zvláštní uznání za dílo mladého režiséra na MFF v Cannes 1964).  Aškenazyho filmografii uzavírá povídka Vajíčko o studentském recesistovi, která se stala předlohou pro stejnojmenný středometrážní snímek režiséra Zdeňka Kopáče, natočený v Krátkém filmu Praha v roce 1964.

Ludvík Aškenazy zemřel po dlouhé nemoci 18. března 1986 v italském Bolzanu. Oba jeho synové, Heinrich a Ludwig Mannové, pracují jako filmoví režiséři. V roce 2001 natočil režisér Pavel Linhart o Ludvíku Aškenazym v Čs. televizi dokumentární snímek Spokojeně vypadající pyknyk (tak sám sebe Aškenazy charakterizoval).

FOTO: Filmexport