Jan Cimbura - oslava selského stavu

V protektorátní době se těšily velké oblibě u diváků kromě veseloher i filmy s národně obrannou tematikou, které posilovaly vlastenecké cítění. Takovým byl i přepis románu Jindřicha Šimona Baara, pojednávající o životních osudech jihočeského sedláka. Premiéra se konala v kině Lucerna téměř před sedmdesáti roky, 21. listopadu 1941.

Režisér František Čáp po válce řekl, že proto natočil film Jan Cimbura, neboť to bylo v době, kdy byla okupanty lidem vyvlastňována půda, celé vesnice byly vystěhovávány. A tak chtěl zdůraznit letitou nedělitelnost půdy, pracovitost a hrdost českých sedláků; navíc toužil zobrazit českou krajinu a krásu české vesnice, krojů, lidových písní i lásku k rodné hroudě.

Titulní hrdina je zosobněním všech kladných vlastností: po návratu z vojny dře jako čeledín, nevyslyší lákání knížete pána, aby se stal jeho osobním kočím: „Raději orám a seju, než jezdím od města k městu.“ A dál pokorně dře do úmoru a sní, že jednou bude hospodařit na svém…

Krev a půda

Protektorátní kinematografie nacházela témata v klasické literatuře, za hrdiny si od ní brala nezkažené a pevné charaktery obývající venkovské chaloupky a chýše (Babička, Barbora Hlavsová, Pohádka máje, Muzikantská Liduška, Pantáta Bezoušek). Dostalo se i na sedláky z gruntů, rodovými pouty spjatými s půdou.

Josef Jedlička přemýšlející o českých typech poznamenal v souvislosti s Janem Cimburou: „Právě selství bylo v obrození a právě tak ještě v době, kdy Baarův román vznikal, jedinou reálnou bází národní existence; skrze ně se skutečně udržela – i když méně okázale, než jak si to představovali a přáli buditelé – kontinuita duchovního života národa i jeho řeči.“

Národní cítění diváků povzbudily záběry z Cimburovy návštěvy Prahy: Pražského hradu, orloje, Daliborky, Týna – vše vrcholí návštěvou dojatého hrdiny svatovítské katedrály.

Zazní i další projevy češství – kupříkladu když si ostatní venkované vyprávějí večer pověst o Horymírovi. Kupodivu nedotčena zůstala Cimburova replika, že „skřivánek, ten zpívá jen na svobodě.“

Tvůrci adaptovali z rozsáhlé předlohy pouze první část, ze třetí však přejali antisemitský motiv s židovským krčmářem. Zatímco v románu pocítí nevraživost ze strany venkovanů a sám dobrovolně odejde, ve filmu uspořádají místní ženy divoký pogrom, vydrancují krčmu i obydlí, obojí dokonce zapálí, a Salomona – jen s rancem na zádech – vyženou.

Jiří Brdečka vyjádřil rozporuplnost tohoto filmu pregnantně: „Apel na vlastenecké city měl tu být propašován prostřednictvím Cimburovy sounáležitosti s jeho krajem. K čemu však byly dobré tyhle dramaturgické chytristiky, když si Lucernafilm zajistil u okupantů schválení cimburovského scénáře ošklivou koncesí,  o niž se zasloužil jak pan předseda (Miloš Havel – poznámka autora), tak, ve výsledném účinu, režisér?“

{youtube}JLA1vgFhJSA{/youtube}

Životní role

O nejvhodnějším kandidátovi na titulní roli bylo okamžitě jasno. Křtěný byl Augustin, ale proslavil se pod jménem Gustav Nezval. Pohledný a urostlý herec zvláště díky milovnickým rolím neměl nouzi o ctitelky a obdivovatelky. Před kamerou debutoval v roce 1937, jeho kariéra dosáhla vrcholu právě v protektorátní době. Po letech strávených u venkovských společností, v mimopražských souborech a také v Divadle Vlasty Buriana získal angažmá v roce 1942 ve vinohradském divadle, kde působil až do 1. ledna 1977, kdy odešel do důchodu.

Pochopitelně, že na film Jan Cimbura hodně vzpomínal: „Ten mě asi proslavil nejvíc. Když jsem dostal scénář, moc nadšený jsem nebyl, protože to byla popisná záležitost bez dramatické zápletky. Volal jsem režisérovi Čápovi a sdělil mu své obavy. Povídal: ‚Doufejme, že lidi pochopí, že je to oslava poctivé práce a mnohasetletého sepětí českého rolníka s jeho – naší – zemí a kulturou‘.

Hodně se mě lidi ptali, jestli jsem doopravdy zvedal ten naložený žebřiňák. Vždycky jsem sportoval, a dokonce jsem byl v desetiboji druhý nejlepší dorostenec z celé Moravy. Vůz jsem sice uzvedl, ale abych s ním udělal nějaký úkrok, to bylo nad moje síly, takže mi pomáhali pákou.

Pochybuji, že by se našel někdo, kdo by to dokázal. Vlastně ano – Jean Valjean. Natáčení pro mě nebylo jednoduché, protože pocházím z Brna-Řečkovic a sít, orat a kosit jsem neuměl. Pozvali radši nějakého sedláka, aby mi ukázal, jak se co dělá. Později mi bylo vytýkáno, že jsem ve filmu sil do kruhu, ale když jsem kosil, bylo obilí v řádcích. Musel jsem proto vysvětlovat, že jsme nemohli čekat půl roku až to, co jsem zasel, vyroste.“

Tak se pozorně dívejte, ať tento rozpor nepřehlédnete.

FOTO: archiv FEX