Homo novus Otakar Vávra

Jen pramálo lidí by při zaslechnutí jména Otakar Vávra marně tápalo ve své mysli. Tato osobnost na sebe upozornila mnoha způsoby – výraznými filmy, schopností vrcholně fungovat v několika mocenských režimech, uměním profesně vychovat persony českého filmu nebo svým úctyhodně vysokým věkem. V roce 1937, tedy na samém počátku jeho dlouhé filmařské kariéry, Vávra prohlásil: „Budu-li mít možnost i dál v českém filmu jako režisér pracovat, půjde mi především o to, abych dostal do svých filmů největší míru vkusnosti a životnosti a abych v nich snížil počet dialogů co nejvíce na prospěch filmovosti filmu. Jako režisér...

...chci zůstat nad filmem a dělat jen to, čeho si vyžaduje námět. Považuji totiž za velkou chybu i význačných evropských režisérů, že se při své práci snaží příliš na sebe upozornit a že se příliš snaží blýskat svými technickými dovednostmi i na místech, na která se vůbec nehodí. Chci omezit také přílišné skoky a jízdy filmové kamery, jak se to stalo u nás módou a které nedodají filmu tempa, kterého lze docílit jen zevnitř, ze scénáře, obrazu, ne ze střihu. Namísto toho rozhýbat herce a režírovat ho pro kameru ve stálém pohybu, až se obraz bude dmout a překypovat mohutnou a silnou dynamičností.“ Slovy příliš nešetřil, dokonce si dovolil otevřenou kritiku. Měl ale vůbec tušení, že své předsevzetí se bude moci pokoušet naplňovat téměř tři čtvrtě století?

Rok 1911 započal nedělí, české země ještě úpěly pod Rakouskem-Uherskem a přesně 28. února se ve východočeském městě Hradec Králové narodil Otakar Vávra. Filmem byl fascinován od dětství a i přes vysokoškolské studium architektury zůstává věrný svému zájmu, a tak na počátku 30. let natáčí své první filmy. S Františkem Pilátem jako kameramanem natáčí Vávra v roce 1930 experimentální krátkometrážní snímek Světlo proniká tmou, který byl promítán v rámci představení avantgardních filmů Levé fronty, v jejíž Filmové a fotografické sekci Vávra pracoval – organizoval projekce filmů a publikoval filmové kritiky a úvahy. Jeho levicové smýšlení nikdy nebylo tajemstvím: „Já jsem patřil k levé avantgardě. Třeba v Brně jsme se scházeli v Akademické kavárně a tam byl Bedřich Václavek, tam byla Levá fronta. Tenkrát byla inteligence většinou levá.“

Následovaly dva dokumentární filmy pro Baťu, a sice Zájezd baťovců do Jugoslávie (1930) a Výroba moderní obuvi (1931). V roce 1932 odchází Vávra na výzvu E. F. Buriana do Prahy, kde vede filmovou skupinu v kabaretu Červené eso. Prvním pozoruhodným snímkem byl dokument z roku 1934 Žijeme v Praze jako mozaika o všedním dni velkoměsta. Vávra zde pracuje s kontrasty všednosti a tragiky, s ironickými komentáři a dává také důraz na sociální aspekty. O rok později natáčí svůj první hraný film, byť ne celovečerní. V Listopadu (1935) se při cestě tramvají potkávají dva bývalí milenci a do přítomné linie, kdy si oba vyprávějí, jak nyní žijí, zasahují retrospektivní scény jako vzpomínky na jejich letní milostný románek.

Rok 1936 byl však pro Vávru přelomovým. Společně s Hugo Haasem adaptoval populární divadelní hru Františka Langra Velbloud uchem jehly. Stejnojmenný film byl uveden v lednu 1937 a měl divácký i kritický úspěch, ba co víc, byl označen za jednu z nejlepších českých veseloher. Vávra, debutující režisér, byl v té době podepsán jako spoluautor již pod několika realizovanými scénáři. S Václavem Kubáskem napsal sociální drama Svítání (1933); s Vladimírem Slavínským komedie Vdavky Nanynky Kulichovy (1935), Uličnice (1936) a Tři muži ve sněhu (1936); s Josefem Rovenským a Vladimírem Wokounem drama Maryša (1935); s Emilem Arturem Longenem komedii Jedenácté přikázání (1935); s Bohumilem Štěpánkem a Janem Reiterem romanci Bezdětná (1935); a s již zmíněným Hugo Haasem melodrama Ulička v ráji (1936).

Do konce 30. let napsal Vávra, většinou ve spolupráci s dalším scénáristou, ještě několik scénářů. Komedii Mravnost nade vše (1937) s Hugo Haasem a Martinem Fričem; podle známého románu Josefa Kotpy Hlídač č. 47 napsal Vávra za spolupráce samotného spisovatele scénář ke stejnojmennému filmu; nakonec podle divadelní hry Gabriely Preissové napsal Vávra sám scénář filmu Její pastorkyně (1938).

Vávra sice jako režisér debutoval filmem Velbloud uchem jehly, ale o pomyslnou režisérskou stoličku se dělil s Hugo Haasem. Na první „sólový“ film však Vávra nenechal dlouho čekat. V roce 1937 adaptoval novelu Aloise Jiráska Filosofská historie, o níž bylo již dříve uvažováno jako o filmové látce, z níž by vznikl první český zvukový film v režii Svatopluka Innemanna. K realizaci ovšem nakonec nedošlo. Vávra se ale námětu zhostil věru zdařile, neboť nejenže jej kritika kladně přijala, ale ještě před svým premiérovým uvedením – 5. 11. 1937 – získal Otakar Vávra cenu ministra průmyslu, obchodu a živností za nejlepší filmovou režii.

Náhoda tomu zřejmě chtěla a Vávra před uvedením Filosofské historie dokončil film Panenství s Lídou Baarovou v hlavní roli. Režisérské opratě měl původně v rukou svírat Josef Rovenský, ale kvůli jeho úmrtí je přebral Otakar Vávra. Ten údajně během tří dnů původní scénář A. J. Urbana a Františka Čápa přepsal, film nově obsadil a během deseti dnů natočil.

Ať už je to pravda, či nikoliv, Panenství mělo premiéru 4. 11. 1937. Vávrovi se tak neúmyslně povedl husarský kousek: dva filmy, z nichž jeden je ověnčen cenou za nejlepší režii, mají premiéru ve dvou po sobě jdoucích dnech.

Rok 1938 znamenal pro Československou republiku změny, a to zejména v kontextu mnichovských událostí a jejich následků. Českou filmařskou společnost opustilo mnoho významných osobností – Hugo Haas, kameraman Alexander Hackenschmied, producent Josef Auerbach, režisér Jiří Weiss a mnozí další. Otakar Vávra ovšem setrval a ještě než byl podepsán Mnichovský diktát, natočil historickou komedii Cech panen kutnohorských (1938), na jejímž scénáři se podílel herec Zdeněk Štěpánek. Premiéra se konala 16. 9. 1938, ale byla narušena mnichovskými událostmi, a při obnovené premiéře 28. 10. 1938 se film promítal současně ve třinácti pražských kinech. Téhož roku byl oceněn na 6. MFF v Benátkách zlatým pohárem LUCE L’Unione di Cinematografia Educativa.

Během 30. let dokázal Vávra dosáhnout vrcholu – kritika jej uznávala, diváci si jej oblíbili, mezi filmaři byl autoritou a v otázce rozvoje českého filmu měl silné slovo. Zatímco jiným režisérům a filmařům trvá dlouhá léta, než dosáhnou jakéhokoliv úspěchu, homo novus Vávra to dokázal rychleji, než byste řekli ‚švec.‘ Navíc, s nově příchozím režimem nepřestává točit, nepřestává psát, nepřestává být činným a aktivním. Redaktor Kinorevue Oldřich Kautský ve svém článku „Příliš chvalozpěvů“ z roku 1937 o Vávrovi napsal: „Vypadá to na nastolení boha českého filmu. Zdá se, že to nikdo nikdy nebude umět lépe než Otakar Vávra. Že se bude muset všecko, co podepsal Otakar Vávra, napříště přijmout bez výhrady. Že je to hotový člověk, který přejímá za český film všecku odpovědnost a proti jeho projevům nesmí být námitek. Kdo je bude mít, bude považován za povýšeného snoba.“ Měl snad pravdu?

FOTO: Filmexport