Věra Jordánová - v kruhu pohádek a velkých dramat

Paní Věra Jordánová se sice narodila v Praze, ale vyrůstala na Moravě ve Šternberku, maminka byla operní pěvkyní, tatínek pracoval jako vojenský lékař. Od roku 1938 žila rodina v Praze, kde Věra vystudovala herectví na DAMU a 6 let byla herečkou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Tady se také seznámila se svým manželem, hercem Zdeňkem Procházkou, a narodila se jim dcera.

Koncem padesátých let začala pracovat jako asistentka režie v Československé televizi, dálkově vystudovala obor filmové režie na FAMU, v roce 1959 pak nastoupila jako režisérka do Redakce pro děti a mládež Československé televize, kde působila čtyřicet let. Od roku 1961 se věnovala i pedagogické činnosti. Studovala Universitu 3. věku a dodnes využívá své  znalosti německého jazyka a německy mluvící turisty zasvěcuje do krás a kulturního bohatství Prahy.

Když jsem si s vámi domluvila schůzku, celou dobu jsem si umíněně říkala, že se nebudu ptát na Krkonošské pohádky. Ptá se na ně každý, tak budu originální. Ale kdepak, nejde to! Jen jsem vás viděla, byla tu Anče, Kuba, „hajnej“ a Trautenberk.

Myslím si, že ty se povedly. Vždyť to byl a dosud je jediný hraný večerníček. Původně se v roce 1973 jednalo o 7 desetiminutových večerníčků, ale nakonec to bylo 20 dílů. Dalších 6 vzniklo v roce 1977 a třetí natáčení posledních 7 částí se uskutečnilo v roce 1985. Autorkou scénáře byla spisovatelka Božena Šimková, tehdy skrytá pod jiným jménem, postavu Trautenberka vymyslela již dříve spisovatelka Marie Kubátová. Božena Šimková měla pro svůj veřejně odmítavý postoj proti vstupu vojsk v roce 1968 zákaz publikovat. Byli jsme jenom čtyři, kteří jsme věděli, kdo scénář napsal. Dodnes obdivuji, že až do listopadu 1989 všichni naše tajemství udrželi. K úspěchu pohádek přispěli nejen báječní herci, ale byla to shoda náhod a okolností, že i ostatní spolupracovníci si vzácně rozuměli. Skvělá byla hudba Vadima Petrova, kamera Františka Němce i práce architekta a výtvarníka. Ale než jsem se dostala k večerníčkům, to byla ještě dlouhá cesta.

Vím, že pocházíte z Prahy, dětství jste prožila ve Šternberku na Moravě, krásná léta v Liberci a kruh se uzavřel Prahou.

S rodiči jsme se odstěhovali do Šternberka, kde tatínek pracoval jako lékař a ředitel Vojenského ústavu. Byla to nádherná léta mého života, která ovlivnila i moji budoucí tvorbu. Násilím byla přetržena obsazením Sudet Němci v roce 1938, kdy jsme se museli během 24 hodin odstěhovat. Město miluji pořád a nesmírnou radost jsem měla z udělení čestného občanství města v roce 2010. Zásluhu na tom mělo nejen tehdejší vedení města, ale i herečka Hana Maciuchová, která je rodačkou ze Šternberka a věděla o mně. Stejné cti se nám dostalo společně při slavnostním aktu na hradě Šternberk.

V následujícím roce bylo ve městě otevřeno Muzeum času, které vás nebývale oslovilo.

Ano, expozice času navázala na někdejší Muzeum hodin, které bylo umístěno v prostorách šternberského hradu. Pro ni byl zrekonstruován renesanční dům v centru města a není zaměřena jenom na prezentaci hodin. Jejím cílem je ukázat fenomén času, historii vnímání času, fyzikální objevy, vřazení času do vesmírného řádu. Součástí je i stylizovaná hodinářská dílna s ukázkami technologií.

Vystudovala jste obor herectví na pražské Divadelní akademii múzických umění, dálkově obor filmová režie na Filmové akademii múzických umění, 3 roky jste studovala na Filosofické fakultě v Praze dějiny umění a estetiku. Nenapadlo vás někdy, že bylo něco z toho zbytečné?

Ale vůbec ne. Po absolutoriu divadelní fakulty jsem dostala umístěnku do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jsem prožila 6 divadelních sezón. Vytvořila jsem řadu krásných rolí např. v Goldoniho Poprasku na laguně, Schillerových Úkladech a lásce, Molièrově Chudáku manželovi či Gorkého Měšťácích. A co víc, potkala jsem tam svého manžela, herce Zdeňka Procházku. Brzy se nám narodila dcerka a já jsem nehodlala suplovat její výchovu někým jiným. Vrátila jsem se do Prahy, byla jsem nějaký čas na mateřské dovolené a známí mi později nabídli výpomoc v Československé televizi jako asistentka režie. Sice jsem do té doby v televizi nebyla, ale zlákalo mě to. Začala jsem studovat dálkově režii a v roce 1959 už jsem nastoupila jako režisérka do Redakce pro děti a mládež ČT. Tam jsem působila 40 let a natočila okolo 400 pořadů. Z toho bylo asi 200 pohádek, 100 velkých inscenací a druhá stovka různých naukových filmů nebo Vlaštovek, pořadů pro děti a mládež. Při režijní práci se mi moc hodila herecká praxe.

Co znamenal pojem velkých inscenací v dětském vysílání?

To byla po pohádkách moje druhá srdeční záležitost. Cílem dramatizace velkých literárních děl bylo přiblížit mladým lidem klasickou literaturu a naučit je jejímu čtení. Vznikaly krásné inscenace děl Turgeněva, Balsaca či Dickense. Ať už to byla Malá Dorritka, Evženie Grandetová nebo moje milovaná Jana Eyrová Charlotty Brontëové. Ta vznikla jako 4 dílný seriál. Setkávala jsem se při jejich natáčení s celou řadou vynikajících herců, kterých jsem si vážila nejen jako skvělých umělců, ale především jako osobností. Ať to byli moji profesoři z DAMU paní Vlasta Fabianová, Ladislav Pešek nebo moje milovaná Dana Medřická. Těžko se mi vyjmenovávají všichni, ale nesmím ještě zapomenout na Ottu Sklenčku s jeho ženou Ninou Popelíkovou, Jaroslavu Adamovou, Martu Vančurovou nebo Haničku Maciuchovou.

To se zase trochu vracíme k Ančeti z Krkonošských pohádek. Tam paní Maciuchovou vybralo herecké oddělení nebo vy?

Každý režisér si vybírá herce sám a herecké oddělení jejich výběr pouze zprostředkuje. Už od prvního přečtení scénáře jsem měla jasno v obsazení rolí. Pro Hanku to byla jedna z prvních velkých rolí. Mám dodnes velkou radost, když jsem nějakého mladého herce vybrala do role a dnes vidím, jak dělá dobře svoji profesi. Těší mě, že jsem malým krůčkem přispěla k jeho velké cestě. Platí to především u dětských či velmi mladých herců. Ať už to byla Klára Jerneková, Marie Drahokoupilová, Eva Hudečková, Dana Vávrová nebo Milena Steinmasslová.

Nelitujete, že jste byla tak dlouho v dětském vysílání a nedělala třeba zábavné pořady?

Naopak, byla jsem tam moc ráda. Nejen se spolehlivými kolegy, ale i s využitím možností setkat se vynikajícími herci od generace pana Kohouta, přes pány Kemra, Hrušínského, Cupáka po generaci herců 90. let. To jsem končila v ČT, můj poslední natáčecí den byl v den mých 70. narozenin v roce 1998. Poznala jsem tam umělce, kterých jsem si vážila a kteří chodili na besedy s dětmi, např. malíř Karel Svolinský nebo básník František Hrubín. Jinde bych se s nimi asi nesetkala.

Když jsme u těch setkání, ve vašem životě to byla přímo plejáda zajímavých lidí, většinou velice populárních. Čeho jste si na nich nejvíce vážila?

Toho, čeho si vážím i u ostatních lidí a v životě vůbec: obyčejnosti, lidskosti. Takové obyčejnosti, jako je namazaný dobrý chleba s máslem. Nemuseli mě nikdy ničím ujišťovat, ani na pozlátko dodnes nedám.

Kdybych vás teď požádala říci něco, co vás rychle napadne, nějaké životní motto nebo přísloví, našlo by se?

Ode mne žádná velká moudra nečekejte. Jsem spokojena v tom svém životním kruhu, i když to často bylo velmi nesnadné. Vždy jsem našla způsob, jak se z těch těžkých chvil dostat. Někdy to bylo horší, ale nakonec se to vždy nějak podařilo. Mám milovanou dceru, a ta mě stále držela nad vodou. A pořád jsem si říkala: Když něco chci, tak musím, když něco musím, tak chci!

A co chcete teď?

Opět brouzdat v horkém písku a pozorovat velbloudy, kráčející v dunách proti zapadajícímu slunci, ale to už se mi asi nepodaří.

Za rozhovor děkuje Vlaďka Dobiášová

Foto: archiv paní Věry Jordánové

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.