Fauna ateliérů

Vzhledem k tomu, že je „vstup do ateliérů nezaměstnaným přísně zakázán“, považujeme za nutné seznámiti čtenáře alespoň touto cestou s některými ze zvláštních tvorů, kteří tvoří ateliérovou faunu a kterým se zejména daří v horkém ovzduší, vytvořeném reflektory a obrovskými ateliérovými lampami.

ASISTENT REŽIE.

Potkáte-li jednoho dne pána, který je oblečen jako režisér z prvních dob filmu – pumpky, kostkované skotské punčochy, flanelová košile, černé brýle učeného botanika – můžete býti jisti, že je to pomocný režisér. Byl bych na pochybách, kdybych vám měl vyložiti, v čem spočívá jeho práce. Dělává vždy nejméně deset věcí najednou a není proto divu, že na něho nadává vždy aspoň deset lidí současně. Je důvěrníkem hvězd a při tom tak trochu punching-ball jejich nálad, jejich vychytralý přítel a stoický služebník. Režisér ho čas od času, podle nálady a podle počasí, nazývá oslem, vrtákem, nenazve-li ho nejhorší že všech ateliérových nadávek – prostým „pane“!

REŽISÉR.

Je to Jupiter na svém Olympu. Jeho hlas působí jako hrom a oči metají blesky. Pravidelně sedí ve skládací plážové židli, která je ozdobena jeho jménem jako místo zazobaného měšťáka v kostelní lavici. Naši režiséři nevykřikují každou chvíli jako jejich američtí kolegové „O.K!“, spíše si ulevují různými obměnami slavného slova maršála de Cambronne v bitvě u Waterloo. Dlužno dodati, že čím více talentu takový režisér má, tím méně mluví. Z toho ovšem nevyplývá, že by byl genius režisér XY, který nikdy neotevře úst a podřimuje jen klidně v křesle.

Máme u nás režiséry, kteří pohrdají tak dokonale svým řemeslem, že by mohli docela dobře říditi svou práci telefonem nebo písemně. V tomto případě by pravopisci jistě trpěli pekelnými mukami při čtení jejich dopisů.

FINANČNÍK.

Nikdo neví, kde leží zaslíbená země, v které se narodil finančník filmu. Ale dobře se ví, kde zemře. Jak se praví už v jedné národní písničce: zemře na slámě (což ovšem vždycky neznamená, že v posteli). Film je pro něho jen a jen obchod.

Jako u všech věcí, tak i u finančníků rozeznáváme dva druhy: dobré a špatné.

První, kteří jsou lidé nanejvýš počestní, chovají obyčejně něžné city k dámě neurčitého věku, jež by chtěla filmovat, a snaží se jí k tomu poskytnout možnosti.

Druzí jsou „muži vysoké hry“, kteří nemají času na lásku a pachtí se za uměním s velkým U. Shakespeare, Cervantes a Goethe jim dluží za mnoho. Ale to jsou ostatně jediní, kdo jim něco dluží a komu sami nejsou dlužni ani haléře.

AUTOR.

Čas od času svalí nějaký kulisák nedopatřením sádrovou vázu nebo povalí žebřík na autora, který se nepřestává usmívat a který je bez ustání v svém nitru zmítán strašnou horečkou. Co se asi stane s jeho krásným dialogem? Nikdo nezná tekst a přece se točí! Autor se s vytřeštěnýma očima a napjatýma ušima pokouší poznati scénu, která se právě filmuje. Hvězda je ladně rozložena na pohovce: přichází švarný letec s kyticí růží v ruce a vrhá se jí k nohám. Za oknem vyrábí vrtule umělý vítr, který zmítá větvemi umělých topolů. Autor zuří a chce se informovat. V jeho námětu není ani pilot ani pohovka, ani žádný topol! Avšak nedozví se to nikdy, nešťastník, poněvadž v téže chvíli zazní strašný hlas: „Ticho!“

A autor se po špičkách odplíží …

HVĚZDA.

Na hodinách tluče osm. Každý je už na svém místě. Dekorace představuje chudý pokojík nuzného děvčete na předměstí. Čeká se jen na hvězdu, budou se točit první scény filmu, líčící život chudé švadlenky. Je devět, je deset. Konečně se objevuje hvězda – ve večerních šatech s dvěma chrty, provázena šesti novináři a komornou. Myslela, chudáček, že se toho dne bude natáčet poslední scéna se šťastným koncem. Snad byste nechtěli, aby se hvězda namáhala čtením rozvrhu práce, jako nějaká statistka? Hrobové ticho panuje v ateliéru. Režisér se zvedl, celý zsinalý. Zardousí ji?

Hvězda vrhá milostné úsměvy na všechny strany, obšťastňuje kdekoho, od režiséra až po elektrikáře. Režisér jí políbí ruku a ptá se jí laskavě, zda se dobře vyspala.

MUŽ S KAMEROU.

V biografu do sebe zvuk i obraz dobře zapadají. Za našich dnů se stává již jen zřídka, že by herec na plátně otevíral ústa naprázdno. Díky Orestovi a Pyladovi nové doby – přístroji na zachycování zvuku a přístroji na zachycování obrazu – není synchronnost jen hudbou budoucnosti. Ale v ateliéru by „muž s mikrofonem“ nejraději zavraždil „muže s kamerou“. Obvykle je to tak: mikrofon je zavěšen nízko a překáží kameramanovi v práci. Rozčilí se a tajně mikrofon o 1 metr pozvedne. A jede se. Za okamžik se vyřítí zvukový operatér ze své kabiny a zuří. Filmování přerušeno. Orestes a Pylades stanou výhrůžně proti sobě. Mezi siamskými dvojčaty rozvine se „klidná“ diskuse. Lampy zatím prskají, technický personál se baví, režisér svírá pěsti. Po chvíli je spor urovnán a mikrofon se dá pod kanape. – Jede se!

SKRIPT-GIRL.

Je to panna, věčně ustaraná a spěchající, s rukama plnýma všelijakých sešitů, lístků z kartoték a papírů všeho druhu; připomene vám na první pohled archiváře nebo knihomola, který byl náhle probuzen uprostřed noci požárem v knihovně.

Být skript-girl, to je nevděčné zaměstnání. Pravou skriptgirl poznáte nejlépe, když se jí nepodíváte na hlavu, nýbrž na nohy. Někdy mi napadá, že existuje nějaký šílený obuvník, který pracuje jen pro ně. Obuv pravé skript-girl se podobá současně indiánským mokasinům, tennisovým střevícům a vojenským perkám dohromady. Jsou bez podpatku, to je samožřejmé, a jsou ušity z jelenice, z plsti, z hadí kůže nebo z jemné kozinky.

Ještě nikdy jsem neviděl skript-girl, která by nosila obyčejné střevíce. Skript-girls vycházejí z národa statistů a jsou často inteligentnější než režisér se scenaristou dohromady.

Pozn. red.: Text je doslovným přepisem originálu se zachováním původního jazyka a stylistiky. Tento článek je zároveň pilotním dílem nového seriálu o současných filmových profesích, jehož první díl si budete moci přečíst v dalším čísle!

Zdroj: Kinorevue, 1937