Mikuláš Dačický z Heslova - frejíř a rváč

V půvabném českém filmu Cech panen kutnohorských vystupuje postava renesančního kavalíra Mikuláše Dačického z Heslova, o němž se tu říká, že je „frejíř, rváč a vína pitel“. Co se už neříká, že byl také spisovatel, historik a bohužel rovněž výtržník a násilník.

Narodil se roku 1555 v rodině zámožného kutnohorského zemana a úředníka stříbrných dolů. V patnácti letech dokončil městskou školu a otec ho poslal studovat latinu do kladrubského kláštera. Tamní opat Josef Wron však nebyl vzorem křesťanských ctností – měl spoustu milenek, s jednou ženou byl dokonce tajně oddán a měl několik dětí. Od něj se tedy Dačický naučil nejen latinu.

V roce 1571 zemřel Dačického otec a mladý Mikuláš zdědil značné jmění. Vyplatil sourozence a zbylo mu tolik, aby si žil klidně a nemusel pracovat. Jenže peníze rozhazoval plnými hrstmi a byl bídný hospodář, a tak musel záhy začít prodávat své pozemky, část svého domu a nakonec i výnosné horní podíly (něco podobného jako dnes akcie). Na jeho zchudnutí měla podíl i jeho prchlivost. V roce 1580 se totiž nedaleko kutnohorské radnice popral se třemi muži, kteří ho zranili. Podrobnosti neznáme. O něco hůře dopadl v roce 1582, kdy se také popral a v hádce zabil jistého Šťastného Novohradského z Kolovrat. Sám popisuje událost tak, jako by za ni nemohl. Píše: „Tu p. Šťastný, vzavše sobě příčinu, že jsem před ním klobouk nesňal, na mně zbraně své dobyl a sekal a i ranil, tak že jsem se dále brániti musil. I zabit jest tu mimo mou vůli“. Ihned po souboji byl uvězněn a vdova po zabitém Apolena vznesla žalobu pro náhradu škody.

Ve vězení byl Mikuláš Dačický až do roku 1584. Ani ve vězení se nechoval pokorně. Renesanční vězení pro zámožné nebyl žalář, do jakého se zavírali tuláci a lotři. Režim ve vězení pro měšťany a urozené byl velice volný, za vězněm mohly chodit návštěvy, a tak si lidé v domech, které sousedily s kutnohorským vězením, neustále stěžovali, že Dačický do noci a někdy až do rána s kumpány popíjí a zpívá, takže ze žaláře „krčmu dělá“.

V roce 1583 odsoudili Mikuláše Dačického jako vraha ke ztrátě hrdla. Odvolal se a v roce 1584 mu císař trest změnil na deset let vyhnanství. Byl propuštěn, ale znovu se odvolal a s pomocí přátel soudní při protahoval (jak vidět, historie se neustále opakuje). Teprve v roce 1602 bylo rozhodnuto o jeho odvolání.

I když měl za sebou vězení a soudní pře běžela, nechoval se řádně. Z roku 1585 se dochovala žaloba, že bez příčiny střílel z okna svého domu. V roce 1586 se zase opilý vracel domů a bezdůvodně poranil jakéhosi ševce. A tak to šlo stále dál, stížností se dochovalo neuvěřitelné množství. V roce 1590 se však oženil a chvíli se choval řádně. Ovšem už v roce 1594 se jeho jméno vzpomíná v souvislosti se dvěma rvačkami. A starý život se vrátil. V roce 1610 mu manželka zemřela a on zůstal sám. Protože byl jeho spor o zabití v roce 1602 uzavřen podivným kompromisem, vznesla dcera po zavražděném Šťastném Novohradském z Kolovrat novou žalobu v roce 1612 (to je třicet let po onom nešťastném souboji!). Mikuláš Dačický byl znovu vsazen do žaláře v Kutné Hoře a tam byl až do roku 1615, kdy byl sjednán smír. Podle něho musel dceři zavražděného zaplatit pokutu za prolitou krev ve výši 125 kop grošů (to bylo víc, než kolik tehdy stál pěkný dům v královském městě). Současně musel slíbit, že se bude chovat slušně a nebude se zdržovat tam, kde bude ona. Což slíbil s klidným svědomím, protože do šenků ta žena nechodila.

Dačickému ubývalo peněz a dál tropil výtržnosti, ale ke stáru nakonec přece jen trochu zmoudřel. Stále více času trávil nad papíry. V roce 1620 vydal sbírku lechtivých básní Prostopravda. A pak začal psát své rozsáhlé Paměti. Je zajímavé, že v nich se stylizuje do role moudrého a moralizujícího humanisty. Místy se objevuje i pokání (byť spíše literární než skutečné). Jeho paměti jsou ryze vlastenecké, vynáší český národ (nezapomeňme, že byly sepsány těsně po Bílé Hoře). Paměti jsou zajímavou četbou proto, že Mikuláš Dačický byl skvělý vypravěč se smyslem pro satiru. Zemřel po kratší nemoci v roce 1626 zcela v chudobě opuštěný.

Hodnotit dnes jeho osobnost je složité. Na jedné straně rváč a pijan, na druhé vzdělaný humanista. Jenže jeho chování nebylo ve své době něčím výjimečným. Dochovaly se zprávy o desítkách měšťanů a šlechticů, kteří pravidelně navštěvovali šenky, opíjeli se, rvali se na ulicích, chodili za nevěstkami, ale současně dokonale ovládali latinu, skládali básně, byli skvělí hudebníci, malíři a učenci. Renesance byla dobou plnou rozporů, a snad právě proto je tak zajímavá, protože osobnosti renesance nejsou rozhodně šedé a nudné.

FOTO: archiv autora, wikipedie.cz, FEX