Hugo Haas - po 25 letech v Praze

Ještě ve dveřích svého vídeňského bytu mi říkal na rozloučenou: „Jen kdyby mi bylo líp, rozjel bych se podívat do Prahy.“ Přesně za rok, v jednom listopadovém odpoledni, vystoupil z „Vindobony“ na Hlavním nádraží v Praze. Před čtvrt stoletím právě z onoho místa odjížděl do emigrace. Podařilo se mu utéci před Hitlerem, třebaže po pražské dlažbě už pochodoval wehrmacht. Taxikář, který jej vezl na nádraží, nevzal od něho ani korunu. „Musel bych se stydět, kdybych si nechal od vás zaplatit…“ Poslední pražské zážitky probleskly Haasovi hlavou, když se vlak zastavil.

První objetí bylo provázeno slovy „Olinko!“, „Hugo!“ – Kolik znamenitých rolí společně vytvořili Hugo Haas a Olga Scheinpflugová na jevišti Národního divadla. A ve filmu je pojila především autorská spolupráce. Pak jde Haas z objetí do objetí. Ljuba Hermannová, národní umělec František Smolík, národní umělec Zdeněk Štpánek… Desítky stisků ruky. Vítá jej i nestor třiaosmdesátiletý herec Josef Vošalík: „Pamatuješ si přece, jak jsme spolu tenkrát…“

„Na tohle krásné uvítání do smrti nezapomenu,“ prohlásil Hugo Haas, když se průvod dal do pohybu.

Přijel na návštěvu oslavit s přáteli osmdesátiny Národního divadla, k němuž jej pojí nejkrásnější vzpomínky. Z nádraží jel Václavským náměstím, Národní třídou, jel šedým, vlhkým a smutným podzimním dnem. Až z okna bytu Zde%nka %Stěpánka se najednou objevil nový obraz. Roztrhla se šeď nebe a slunce se podívalo na Prahu. A Praha byla hned krásná, byla mladá, veselá, a tak oba přátelé vzpomínali na dny, které spolu prožili na jevišti i mimo divadlo, vzpomínali na toulky ránem, když malostranské vinárny zavíraly a od Mikuláše se brzy nesl zvuk varhan…

Haas byl překvapen, kolik přátel má v Praze. Potkával je na ulici, volali mu do hotelu, zvali jej mezi sebe. „Tolik milých a usměvavých tváří jsem dlouho neviděl.“ Ale všechna pozvání se nedala stihnout. Večery patřily především Národnímu divadlu. Navštěvoval pilně představení. „Děláte znamenité divadlo, herci jsou vynikající. Na mou duši, jsem nadšen tím, co jsem viděl.“ Pak se přehraje do své nejmilejší podoby – a jeho smutné oči se najednou mění jiskrami humoru: „Jenom mě mrzí, že za jevištěm v Tylově divadle už není to moje kanape, co jsem na něm po flámu vyspával.“

Na noční besedě ve čtvrtek 21. listopadu v klubu Národního divadla:

H. Haas: Vy všichni vypadáte báječně. Marie Glázrová je pořád krásná a ty, Pešku, vypadáš mladě jako tenkrát. Jenom byste si měli s Neumannem sundat tu šedivou paruku. Někdy si myslím, e se mi to všechno zdá, je to fantastické po čtvrt století s vámi zase sedět.

L. Pešek: Hugo, chodíš hodně…

H. Haas: Buď diskrétní… jo, do divadla. No, to chodím… A pořád mám rád anekdoty.

F. Smolík: Zrovna dnes jsme si říkali tvou starou anekdotu.

H. Haas: Kterou? O odborníkovi?

F. Smolík: Ne? Tu… (následuje několik slovních náznaků)

H. Haas: Jo, tu. Ta je ohromná. Ale nejradši vyprávím o Vojtovi. (Mluví Jaroslav Vojta.) Dával jsem je k dobru po celém světě. A všichni Vojtu milovali. Vojta mi jednou říkal: „Ty pacholku, tos ty začal povídat anekdoty o mne.“

(Další půlhodinka je zasvěcena starým i novým příběhům Jaroslava Vojty. Vypráví je František Smolík, Ladislav Pešek, Eduard Kohout a další a další. Haas zjišťuje, že se jeho vojtovský repertoár podstatně obohatil.)

F. Filipovský: A jak to bylo, Mistře, když jste v Hollywoodu zkoušel psy pro film?

H. Haas: Víte přece, že jsem psí táta. A tak jsem pro baladu o starém žebráku a jeho psu, kterou jsem měl točit, pozval uchazeče na zkoušku. Přijelo jich celé auto. Všichni se na mne dívali, jako kdyby chtěli říci: Mě si vyber! To jste neviděli, jak byli vycvičení. Hned ten první se začal klanět, tančit, producírovat se. Poděkoval jsem a požádal cvičitele, aby mi předvedl ještě jiného. Byl zase výborný. Ale ten pes, co vystupoval před tím, se na mne díval strašně smutně, až já, starý sentimentální chlap, jsem neodolal. A tak jsem se rozhodl pro prvního. Film měl veliký úspěch. Dostával jsem pak dopisy. Jedna paní mi napsala: „Můj manžel nechodí do kina. A když jde, tak spí. Na vašem filmu byl dokonce dvakrát. A nespal. Dělejte takové filmy dál…“

M. Glázrová: A v kolika filmech jsi v Hollywoodu hrál?

H. Haas: Asi v šedesáti. A šestnáct filmů jsem ve své produkci režíroval.

F. Filipovský: A na divadle jste přece hrál i s Laughtonem?

H. Haas: Hráli jsme na Broadwayi Brechtova Galilea. On titulní roli a já – budete se divit – papeže Urbana VIII. Byl to zážitek dívat se na něj. Laughton byl ohromný člověk. Něžný, smutný. Měl jsme vždycky radost, když se mi ho podařilo rozesmát. Učil jsem v jedné herecké škole Bavilo ho chodit se dívat na mé hodiny. Ale já vám vlastně musím ukázat obrázky z amerického divadla i z filmu. V Chicagu jsem napřed hrál v Čapkově RUR, to byl vždycky můj nejmilejší autor…

Přichází okamžik, kdy Karel Pech přidává k velikému albu Národního divadla ještě malý dárek herců: Z jedné kapsy album fotografií z Haasových předválečných rolí. Z druhé kapsy album nejnovějších snímků z pražského příjezdu.

A pak zas plynuly dál vzpomínky za vzpomínkami.

Zvukový záznam z jeho návštěvy si můžete poslechnout zde - Radio Praha

FOTO: J. Skála

Zdroj: Kino 1963, zapsal: F. Goldsheider

Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.