Nesmrtelný Josef Kemr

Zadal jsem si do vyhledávače jméno Josefa Kemra. Na prvních místech mi vyjela neuvěřitelná snůška bulvárních pomluv a pochybných informací. Na jedné straně to svědčí o tom, že i šestnáct let po mistrově smrti stále zůstává v kolektivní paměti národa a hlavně, že ho neopouští aura nezařaditelné výjimečné osobnosti.

V četných biografiích se dočtete, kterak malý Josef Kemr vyrůstal nedaleko prken, co znamenají svět, a jak ho už od útlého dětství formovala láska k divadlu. Jenže to je jen část pravdy. Před několika lety před naším domem uprostřed bouřkové noci zastavil luxusní automobil a z něj vystoupil muž ve středním věku. Šel si k mému otci vyzvednout práci pro svého zaměstnavatele. Řidičovo jméno bylo Josef Kemr a byl to synovec legendárního herce. Po několika zdvořilostních frázích se řeč stočila na Malou Stranu, odkud pochází moje rodina z otcovy strany. Malá Strana v Praze byla v době vlády císaře Rudolfa II. centrem kulturního a politického dění a pan Josef Kemr je přímým potomkem nejslavnějšího rytce této éry Aegidia Sadelera. Pokud si uděláte výlet do Prahy a uvidíte pamětní desku věnovanou právě rytci Sadelerovi, vězte, že je zásluhou právě Josefa Kemra.

{youtube}UHBcNHWxo08{/youtube}

Po této informaci mi začala řada záhadných a okultních věcí okolo Josefa Kemra docházet. Rudolfínská Praha, kterou Kemr celý život obdivoval, byla rájem vědců, okultistů a umělců. Byla to doba Magistra Kellyho, Tychona de Brahe, ale i slavného Anselma Boetia de Boodt, tedy autora první vědecké publikace o kamenech. Toto zlaté období českého kulturního života, které tvoří významnou epochu světových kulturních dějin, bylo zkrátka klíčem k nesmrtelnosti. Ideálu, jehož chtěl Josef Kemr nade vší pochybnost dosáhnout.

Jednou z prvních možností byla role Kozlíka v nejlépe hodnoceném českém filmu všech dob Marketa Lazarová. Film se letos díky MFF v Karlových Varech a světové tendenci zachraňovat filmové dědictví konečně zrestauroval a dočkal se digitální kvality 4K, jež v současnosti patří mezi technologickou špičku. Vláčilův epos překročil hranice standardního historického filmu již v době svého uvedení a jeho očividný teologický přesah a umělecká výpověď tehdejší stranický kulturní výbor zaskočily natolik, že sice nezakázal uvedení, ale postaral se o to, aby film pokud možno nepřekročil hranice země. Díky osobní statečnosti některých filmařů se nakonec dostal i na prestižní MFF v Cannes, kde ovšem neuspěl. Toho roku byl totiž v soutěži o Zlatou palmu sovětský snímek Andrej Rublev legendárního Andreje Tarkovského, jehož režimem perzekuovaná osobnost a vysoký morální kredit západ nepokrytě fascinoval. Neúspěch na světové scéně tvůrce českého velkofilmu ranil a dokázal jim vrtkavost festivalového štěstí, které české filmaře po šedesátá léta pravidelně provázelo.

Josef Kemr exceloval na divadelních prknech Národního divadla. V televizi se objevoval relativně často, ale prominentem rozhodně nebyl. Dalším krokem k nesmrtelnosti se stala jeho postava krále v nejlepší české pohádce S čerty nejsou žerty. Josef Kemr byl totiž v období normalizace, bez ohledu na paměti komunistky Jiřiny Švorcové vydané až po mistrově úmrtí, na seznamu zakázaných herců, stejně jako Luděk Munzar. Zakázaný herec měl omezené pole působnosti v televizi, rozhlase a u filmu a v případě, že režisér chtěl takového herce obsadit, mohl vybrat pouze jednoho takového do vznikajícího projektu. Na seznamu tehdy byl např. ještě Rudolf Hrušínský nebo Blanka Bohdanová. Právě v tom jsou S čerty nejsou žerty zajímavé, protože můžeme slyšet Luďka Munzara alespoň jako vypravěče příběhu, čímž režisér obešel striktní normy totalitního aparátu.

V osmdesátých letech Kemr inicioval výrobu bust sebe a Rudolfa Hrušínského do Národního divadla, kde toužil zůstat napořád. Jeho láska ke ,,Zlaté kapličce“ a nadstandardní vztahy s kolegy i dnes nahání pamětníkům husí kůži. Při rozhovoru s Janem Krausem Luděk Munzar prozradil, jak ho Kemr krátce před smrtí žádal, aby Národní divadlo neopouštěl. On sám ho totiž v úmyslu opustit nikdy neměl, naopak. Během přestavby v osmdesátých letech nechal podle půvabné legendy zhotovit dva zlaté šrouby, které jsou údajně uloženy pod těžkou betonovou deskou v suterénu divadla.

{youtube}p6ASjOuUrCA{/youtube}

Od přechodu do největšího divadla světa, kam se dostanou jen ti nejlepší ze všech herců, uplynulo období, během kterého je na světě již téměř celá generace a troufám si tvrdit, že i ta si cestu k Josefu Kemrovi najde, protože někteří z nás zkrátka nesmrtelní být mohou.

FOTO: archiv FEX, Bontonfilm