Interview s Hanou Hegerovou

Je zajímavá? Je nejenom zajímavá. Zkoumáte, co je to – to ještě. Díváte se. Můžete se dívat dlouho a zjistíte, že nejste s to zjistit všecko.

Vystudovala jste Odborný divadelní kurs při konservatoři v Bratislavě a hrála pak pět let v Žilině dramatický repertoár. Loni jste získala druhou velkou filmovou roli. To je: divadlo, písnička, film. Cítíte ty tři profese každou zvlášť anebo jako celek?

V něčem zvlášť a v něčem společně. Divadlo má tu velikou výhodu, že je celistvé. Že v něm neexistuje to odporné: Stop! Ale podobně se dá postupovat i u filmu. To záleží na režisérovi. S Krejčíkem, například, při natáčení Frony jsme se učili předem celé scény. A při natáčení Naděje s Kachyňou byly zase čtené zkoušky, při kterých se dala získat představa při nejmenším o tom, jak by měl vypadat hlavní rámec filmu. Detail může dokonale využít rekvizitu nejen jako materiál, jako známku života, ale řekla bych, skoro jako i uklidňujícího partnera pro herce.

Je tmavá, sluší jí zelená, červená, žlutá. To jsou barvy, které na jevišti svítí. Tam používá i stříbra, náušnic, látek pošitých penízky. V civilu je rafinovaně jednoduchá. Tmavomodrý kostým, bílá blůza. U krku malá brož. Krátké tmavé vlasy. Hezké ruce s růžovými nehty.

Písničky … ke zpívání jsem se dostala vlastně přes rytmus. Jako malá jsem tančila. Důležitější nežli melodie je pro mne text. Mám ráda dramatické nesentimentální šansony. Říká se o mně, že zpívám ráda hlavně smutné písničky, ale to není pravda, snad je jenom lépe dělám. Mám ráda i rytmické písničky a ráda bych je zpívala. Myslím si, že by to šlo, kdyby je někdo pro mne napsal.

Někdo řekl, že každý pohyb, který dělá, je výtvarný. Ano a při tom obdivuje Annu Magnaniovou pro její živelný, neherecky-herecký projev. Pro její odvahu být ošklivá.

Kdy máte pocit uspokojení?

Když cítím, že mi publikum porozumělo. Když vidím, že správně reaguje.

Někdy je tolik na živu, že je ztřeštěná. Polepí si obličej slupkami od okurek a stoupne si v šatně do dveří, zazpívá: Dámy, dámy, mějte se na pozoru, přichází mužů ideál… a řekne: to dělá taky dobře ne pleť. Někdy neodpovídá na otázky. Při zkouškách prosazuje svůj názor.

Myslíte si, že při práci na filmu má rozhodovat o pojetí role režisér nebo herec?

Myslím, že se spolu mají v názoru někdy sejít.

Písničku zkoumá a vylepšuje do nekonečna, noky připravuje pět minut: Sklenička mouky, půl skleničky mléka, když není po ruce, tak voda stačí, trochu soli, jedno vejce – hotovo. V divadle se líčí většinou na poslední chvíli. Střih kostýmu naopak vybírá opatrně a dlouho. Miluje malé změny, které se dají provádět během představení. Nejdřív šaty s šerpou kousek pod pasem, pak šaty a jenom korále, pak šaty a místo korálů proužkovaná kravata, pak stále tytéž šaty a už nic, pak ještě ty šaty a trs bledulí, přestávka, po přestávce jiné šaty.

Míváte trému?

Strašnou – když mi na věci záleží.

Na jevišti se řídí zásadou: hlavní je navázat kontakt s publikem. To lze jedině soustředěním, a to absolutním.

Vždycky naváže spojení s publikem.

Proč myslíte, že máte úspěch?

Myslím, že mám úspěch u svého publika, protože je dovedu přinutit, aby mě poslouchalo.

Aby poslouchalo a dívalo se. Zpívá, zpívá přesně někomu teď a přesně někomu jinému za chvíli, přitahuje si posluchače očima.

Co byste teď nejvíce potřebovala?

Hodně času. V poslední sezóně jsem hrála v Semaforu, v Karlíně, v Alhambře, natáčela jsem film, dělala televizi, rozhlas, desky. To je moc věcí. Že by měl den osm pracovních hodin, to je jen sen. A že by měl týden pravidelně volný den, to taky.

Nahrává v rozhlasovém studiu s orchestrem písničku Láska jsou jen písmena…

Peníze nemůžou vynahradit žádnou ostudu, říká. A já vím, že mi lidé věří.

Ovlivnilo nebo ovlivňovalo vás v životě něco tak, že jste dneska někým, komu lidi věří?

Nevím … třeba to není to, nač se ptáte, ale nikdy jsem nedělala nic bez zájmu. Po maturitě jsem třeba učila ekonomii a politiku chlapce v učňovské škole v Komárně. Nikdo s nimi nic nesvedl, ale začali jsme hrát po škole dohromady volejbal. Bavilo mě to jako mě bavilo vykládat jim tu ekonomii a oni to poznali a učili se, ačkoli s nimi nikdo nic nesvedl a byli dobře o tři hlavy větší než já.

Když jsem přišla do divadla v Žilině, řekla jsem si, že za pět let buď něco dokážu, nebo jdu od toho. Nemá smysl dělat věci průměrně, smysl má jen dělat věci naplno. Vím, že bych se dneska musela moc učit a moc pracovat, abych zpívala tak, jak bych si to představovala. Ale čas! Protože chci taky hrát.

Váš hlavní zájem dnes …

…takže můj hlavní zájem dnes míří k filmu, samozřejmě k dobrému filmu a k televizi.

Je zbytečné ptát se, jestli má nakonec v úmyslu nechat zpívání. Nemůže přestat zpívat, jako by se nemohla přestat smát. Směje se ráda a tak, že všichni poslouchají. Neplatí žádné: Stop! Protože „Stop!“ v ateliéru nebo kdekoli jinde je, jak říká, odporné. Je zaražením dechu, je zlomením dorůstajícího listu, je příkazem naprostého ticha, ohrožením času, který plyne kupředu, je omezením zvuku, stoupajícího vzhůru jako babí léto. A to je všecko v nesmiřitelném protikladu s ní. I když sedí teď na židli pohodlně a potichu, kouří a pátrá v tmavém kameni prstýnku, který při zájezdu s divadlem na polské pláži ztratila a zase našla.

Zdroj: Kino 1963, autor: Sylva Daníčková

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálu s ponecháním původního jazyka a stylistiky.