Posvícení - brána hříchu

Posvícení neboli hody byly svátkem a současně i zábavou, na kterou se na podzim těšili snad všichni lidé na venkově, ve městech a dokonce i na panovnickém dvoře (ještě v renesanci se běžně slavilo na Pražském hradě). Tradice posvícení se táhne hluboko do středověku. Vystopovat však jeho úplné počátky je poměrně složité, protože se nevázalo k žádnému pevně stanovenému liturgickému svátku, ale šlo o čistě lidovou zábavu.

Kořeny posvícení jsou zřejmě spojeny s ukončením podzimních prací. Žně se oslavily jen krátce dožínkami, ale tím práce na poli nekončila. Bylo třeba zajistit podzimní orbu a pole osít. Teprve tím se uzavřela hlavní část zemědělských prací a po nich následovala oslava a hostina. Už v renesanci konaly na svátek sv. Havla, tedy v polovině října. A jak bývalo v lidovém prostředí obvyklé, na den, kdy se podobné slavily, se soustřeďovala řada významných událostí.

Na sv. Havla (16. října) se středověku odváděly vrchnosti poddanské platy, což byl v podstatě poplatek za to, že poddaný užíval část půdy majitele panství. Tyhle platy nebyly nikdy vysoké – šlo obvykle o grošů, nějaký ten věrtel obilí, pár vajec a případně jedno dvě kuřata. Platy bývaly zapsány v urbářích a po celá staletí neměnily (stabilitu daní mohli našim předkům závidět). Už v renesanci ale nešlo jen o administrativní proceduru. V ten den často scházel majitel panství se všemi svými poddanými, mu symbolicky obnovovali slib poslušnosti a on je pak pohostil pivem a koláči. Po třicetileté válce prudce rostly robotní povinnosti (jediná zátěž poddaných, která se dramaticky zvyšovala), ale na sv. Havla se nikdy nerobotovalo.

I když se posvícení často slavilo na sv. Havla, nebyl to jediný termín, kdy se mohlo konat. Ve vsích, kde stál kostel, který byl zasvěcený patronovi, jehož svátek připadal na říjen nebo listopad, se posvícení konalo často na toto výročí. Někdy se také mohlo odložit až na listopad na sv. Martina. I to byl významný termín v životě celé obce. Toho dne uzavírali hospodáři smlouvu s obecním pastýřem, ovčákem, kantorem či ponocným. Martinské posvícení se stávalo stále oblíbenější a v 19. století převládlo nad havelským.

Posvícení znamenalo bohatou hostinu. Naši předkové milovali jídlo, ale to neznamená, že se přejídali. Většinu roku se museli uskromnit, ale zásoby si schovávali, aby si mohli několikrát do roka uspořádat hostinu, při níž se mohli, jak se tehdy s oblibou říkalo, „najíst až prasknutí“. A samozřejmě také napít. Kdo byl po skončení posvícení střízlivý, ten si nic neužil, proto už renesanční satiry popisují „reje opilecké“. Proti nim samozřejmě horlili církevní mravokárci. Masopust a posvícení byly dva lidové svátky, které pranýřovali nejvíce. Už sama nestřídmost v jídle a pití je popuzovala, navíc byla většinou doprovázena necudnou zábavou, zpěvem a tancem.

Dochované renesanční venkovské popěvky jsou často velice zemité a plné lechtivých narážek či obhroublých žertů. Venkovský tanec měl daleko do uhlazených dvorských tanců. V 16. století zemský sněm zakázal venkovský vrták, „který byl tak necudný, že nejedna panna přímo při tanci obtěžkána byla“. Obrazy vlámského malíře Petera Breughela ukazují venkovské posvícení, při němž dívky sedí mužům na klínech a veřejně se s nimi oddávají erotické zábavě.

Hlavním dnem, kdy se posvícení konalo, byla neděle (už to samo církevní mravokárce popuzovalo). Často se však hostiny a radovánky protáhly i na několik dnů. A aby toho nebylo málo, lidé zvali své příbuzné a přátele ze širokého okolí. Proto se po třicetileté válce plánovalo tak, aby nekolidovalo s posvíceními v okolí.

V jedné vesnici se slavilo druhou říjnovou neděli, v sousední třetí a v další až čtvrtou. Fakticky se tak protáhlo třeba na celý měsíc a lidé chodili po návštěvách z vesnice do vesnice a zanedbávali práci. To bylo zřejmě hlavním důvodem, proč vyšlo za vlády Josefa II. v roce 1787 nařízení, které předepisovalo v celé zemi jen jedno posvícení v roce, a to v neděli po sv. Havlu. Jenže jak známo, každá úřední vyhláška se nakonec zneužije, a místo aby něčemu pomohla, jen vše zkomplikuje. Tak tomu bylo i s posvíceními. Lidé si totiž císařský dekret vyložili po svém. A tak nadále pořádali to své původní posvícení podle domácí tradice, ale k němu přidali ještě druhé „povinné císařské“.

Tradiční lidové posvícení v 19. století reprezentovalo nejméně třídenní zábavu, která každý večer vrcholila taneční zábavou v místním hostinci. V neděli se obvykle konala taneční zábava pro mládež, která se často protáhla až do rána, a někdy dokonce až do pondělního dopoledne. V pondělí bývala na návsi pouť, po níž večer následovala další taneční zábava, které se říkalo pěkná neboli zlatá hodinka. Ta se drží v některých krajích ještě dnes. Poslední taneční zábava byla v úterý (nazývala se sousedská) a bývala prý určena hlavně pro starší obyvatele vsi, a proto se hrávala pomalejší hudba.

SVÁTKY MĚSÍCE ŘÍJNA

4. 10. sv. František z Assisi (zakladatel řádu františkánů) 
16. 10. sv. Havel (irský kněz a poustevník)
20. 10. sv. Vendelín (poustevník a později opat, patron rolníků a pastýřů)
21. 10. sv. Voršila (mučednice, patronka učitelek)

FOTO: Vlastimil Vondruška