Advent – nejstarší křesťanský svátek

Advent byl v křesťanském pojetí roku spolu s Velikonocemi nejvýznamnějším cyklem náboženských oslav. Délka adventu se mění a mění se také den, kdy začíná. Je to sváteční cyklus, který předchází Štědrému dni a trvá zhruba čtyři týdny. Začíná v tu neděli, která je nejblíže ke svátku sv. Ondřeje, který se slaví 30. listopadu. V letošním roce tak připadá tato neděle na 2. prosince.

Advent, který patří k nejstarším doloženým raně křesťanským svátkům, byl chápán jako příprava na oslavu narození Spasitele. Název je odvozen z latiny, slovo adventus lze přeložit jako příchod. Již ve 4. století, kdy bylo křesťanství v římské říši povoleno, se slavil na území dnešní Francie a Španělska, v 6. století je doložen v Římě a do 10. století se rozšířil v celé křesťanské Evropě. I když se v různých zemích slavil odlišně, měl řadu společných prvků, z nichž mnohé navazovaly na předkřesťanské rituály, které se orientovaly k nadcházejícímu zimnímu slunovratu.

Podstatou křesťanského pojetí adventu byl požadavek důstojné přípravy na oslavu narození Ježíše Krista. Křesťané měli chodit ve zvýšené míře do kostela, měli být střídmí v jídle a pití, případně držet půst, byly zakázány veselé zábavy, především tanec a zpěv. Jenže přes nejrůznější církevní zákazy lidé slavili adventní dobu rozpustilými, místy dokonce necudnými zábavami. Důvod byl logický. Celý rok těžce pracovali od východu do západu slunce a prosinec, kdy měli úrodu svezenou do stodol a krajina zapadla sněhem, byl vlastně jediným měsícem roku, kdy se mohli bavit. A tuhle zábavu prostému lidu církev nedokázala po dlouhá staletí vzít. Teprve v baroku se začal advent měnit v oslavu ryze církevní, ale i pak se zbytky rozpustilé zábavy udržely (obchůzky na sv. Mikuláše apod.).

Adventu vždy předcházela oslava svátku sv. Kateřiny. V rytířském světě patřila k předním světicím hned za Pannou Marií. Díky vítězné diskuzi s padesáti pohanskými filozofy, které podle legendy obrátila na křesťanství, se sv. Kateřina stala ochránkyní učenců a studentů. Řada univerzit a knihoven si ji zvolila za patronku. Již od středověku je například patronkou filozofie na pařížské Sorbonně, právě tak jako na Univerzitě Karlově v Praze. Velmi si ji oblíbil císař Karel IV., který jí dokonce na Karlštejně nechal postavit kapli se stěnami vykládanými drahými kameny.

V lidovém prostředí byla Kateřina patronkou žen. Na její svátek se konaly taneční zábavy zvané kateřinské, které bývaly v řadě měst i vsí typické tím, že hlavní slovo měly právě ženy. Tzv. ženské právo znamenalo, že se staraly o celou organizaci, najímaly hudbu, zajišťovaly občerstvení a při zábavě si pak samy vybíraly tanečníky. Kateřinské zábavy a plesy bývaly v roce poslední, protože po začátku adventu se již konat nesměly. Často dávaly dívky po skončení kateřinské taneční zábavy svým vyvoleným chlapcům malé dárky.

V rozporu s církevními zákazy byly od středověku pro celý advent typické rozpustilé obchůzky v maskách, pronášení žertovných průpovídek, různé divadelní scénky, koledování a nadílka. Kdysi se takové konaly i o svátek sv. Kateřiny, ale především o několik dní později, v předvečer svátku sv. Mikuláše (6. prosince), rovněž na sv. Barboru (4. prosince) nebo sv. Lucii (13. prosince). Adventní masky bývaly kdysi stejné, jaké se nosily o dva měsíce později během masopustu.

Poslední den listopadu připadal na svátek sv. Ondřeje. Tento den byl od středověku považován za jeden z nejvhodnějších k věštění. S postavou samotného Ondřeje však tato pověra nijak nesouvisela. Pro církev byl tento den významným svátkem, kromě jiného i proto, že jím začínal nový liturgický rok. V Římě jej slavili už od 6. století.

Způsobů, jakými se dalo v lidovém prostředí na sv. Ondřeje věštit, bylo mnoho. Oblíbené bylo hádání podle předmětů. Ty se ukryly třeba pod překlopené hrnečky, které se postupně zvedaly. Předmět z hlíny znamenal do roka smrt, hřeben nemoc, kousek chleba majetek a prsten svatbu. Na podobném principu fungovalo i lití olova do vody. Jen pro určování tvarů a významů odlitků bylo třeba větší fantazie. Věřilo se také, že sny, které se zdají o svatoondřejské noci, se určitě vyplní.

Nejvíce praktik se týkalo předpovídání svatby. V lidové tradici byl svatý Ondřej považován za patrona nevěst, ale s podobnými věšteckými pověrami se lze setkat i na Štědrý den a na Tři krále. Svou budoucnost se často snažily předpovědět nejen dívky, ale i svobodní chlapci. Zatřásla-li dívka stromem a zaštěkal-li v té chvíli pes, věděla, z které strany má očekávat ženicha. Děvčata věřila, že v noci mohou spatřit obraz svého nastávajícího na hladině vody ve studni, v zrcadle či v komíně. Z 18. století je popsán zvyk, při němž několik dívek položilo na lopatu kousky chleba a čí snědl pes první, ta se měla vdát nejdříve. V témže spise se však uvádělo, že některé dívky podváděly a svůj kousek chleba tajně natřely sádlem, aby si pes jako první vybral ten jejich. Známé věštění bylo pomocí střevíce hozeného přes rameno ke dveřím (pokud ukazovala špička ven z domu, dívka se měla vdát).

Foto: Vlastimil Vondruška