Tajemství Máří Magdaleny

Začátek léta je v celé křesťanské Evropě chudý na bujaré lidové veselice. Naši předkové byli praktičtí a bavili se tehdy, kdy na to byl čas. V létě však mnoho volného času neměli, protože se odbývaly ty nejdůležitější zemědělské práce – senoseč a žně, současně mnozí využívali příznivého počasí pro stavební práce. Lidé bez nadsázky pracovali od úsvitu až do soumraku. A je logické, že pak na nějaké rozpustilé křepčení neměli ani pomyšlení.

Na rozdíl od prostého lidu církev ani v létě nezapomínala na své poslání spasit věřící a podle liturgického kalendáře je v červenci několik významných církevních svátků. Na začátek měsíce připadly shodou okolností svátky hned dvou zemských patronů. Sv. Prokop se slavil 4. července. Jeho jméno je odvozeno buď z řeckého prokoptó, které znamená průkopníka, někoho, kdo razí cestu (víře), nebo z latinského procus pius, což lze přeložit jako svatý námluvčí. I když sv. Prokopa zná každý, legenda o jeho životě příliš známá není. Navštěvoval školu sv. Petra na Vyšehradě, ale protože lpěl na slovanské liturgii, dostal se do sporu s kněžími, kteří sloužili bohoslužbu latinsky. Nakonec odešel do pustých lesů kolem řeky Sázavy, kde se stal poustevníkem. Soustředil kolem sebe několik benediktinských mnichů, postavili si prosté chatrče, společně pracovali a modlili se staroslověnsky. Tehdy prý Prokop zkrotil ďábla, který sužoval okolí, a to tak, že ho zapřáhl do pluhu a poháněl křížem, který držel v ruce. S ním za pluhem prý vyoral hlubokou brázdu mezi Chotouní a Sázavou (ve skutečnosti tektonický zlom). Klíčovou událostí jeho života se stalo setkání s knížetem Oldřichem, který byl v tamních lesích na honu. Kníže si Prokopa oblíbil a ustanovil ho svým zpovědníkem.  A je logické, že mu záhy poskytl prostředky, aby původní chatrče nahradil stavbou honosného sázavského kláštera, jehož se Prokop stal opatem. Sázavský klášter sehrál v následujících staletích významnou úlohu v českém národním písemnictví, protože se na dlouhá léta stal střediskem staroslověnštiny.

O den později (5. července) církev slavila příchod byzantských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu, neboť s nimi spojovala začátek šíření křesťanství v našich zemích. Zatímco svátek sv. Prokopa se již ve středověku slavil poutěmi, oslava Cyrila a Metoděje byla původně ryze církevním svátkem, stejně jako desítek jiných světců, kteří se vzpomínali v rámci bohoslužeb. Teprve v baroku se na Moravě začaly pořádat na Velehradě poutě a procesí.

Ve druhé polovině července se slavila další dvě významná církevní výročí žen, spojených přímo s Ježíšem Kristem. Tou první byla sv. Máří Magdalena (22. července), původně prý žena lehkých mravů, kterou Kristus obrátil na víru, a ona po jeho ukřižování horlivě šířila evangelium. Právě Maří Magdalena a její ne zcela jasný vztah k Ježíši Kristovi (spekuluje se o tom, že dokonce mohli být manželé a měli spolu dítě) se stala základní zápletkou slavného románu Šifra Mistra Leonarda. Faktem je, že raně křesťanská církev se až hystericky snažila potlačit vzpomínku na Máří Magdalenu. Málo známá je skutečnost, že kromě čtyř evangelií, která tvoří součást Nového zákona (druhá část bible), existují ještě další, mezi jinými i evangelium Maří Magdaleny. Druhou ženou, kterou církev na konci července slavila, byla babička Ježíše Krista a matka Panny Marie sv. Anna (26. července).

Od středověku měly oba církevní svátky pro venkovský lid veliký význam jako mezníky při sledování počasí. Právě to, zda bude slunečno anebo přijdou deště, rozhodovalo o budoucí úrodě a tedy o tom, zda budou mít lidé následující rok dostatek jídla anebo budou hladovět. Dny v roce lidé na venkově i ve městech až do renesance počítali výhradně podle toho, jaké svátky se zrovna slavily v kostele (teprve s vynálezem knihtisku se začaly šířit tištěné kalendáře, které to zcela změnily). K mnoha církevním svátkům se připojovaly jednoduché poučky, které byly v podstatě hospodářskými návody, jaké práce by se měly konat ve dnech, kdy se daný světec slavil. Lidé na venkově byli vždycky odkázáni na rozmary počasí. Měli však schopnost pozorovat a podle detailů, které dnes ani nepostřehneme, dokázali odhalit pravidelné výkyvy počasí. Tyhle zkušenosti pak vtělili do pouček, jimž říkáme lidové pranostiky. V polovině července obvykle končily suché horké dny a přicházelo ochlazení s trvalými dešti. Koncem července pak začalo pomalé ochlazování, předznamenávající příchod podzimu. Přesně to se odráží v lidových pranostikách.

Na den sv. Máří Magdaleny se lidé nesměli koupat, neboť se věřilo, že by je její vlasy mohly stáhnout pod vodu. Déšť byl vysvětlován tím, že oplakává své hříchy a slzami skrápí vyprahlou půdu. Mezi nejznámější patří pranostika Svatá Anna, chladna z rána. Je ovšem třeba upozornit, že dnes už tak zcela neplatí, protože se oproti středověku změnily klimatické podmínky Evropy. Kromě toho některé pranostiky vznikly v době, kdy platil starší juliánský kalendář a dnes se tedy vážou k jinému dni. Sv. Anna byla spojována s počasím v okolí Mnichova Hradiště, které se v barokní době nazývalo ostrovem sv. Anny. Ochraňovala prý kraj kolem Jizery před krupobitím a přívalovými dešti. Pravdou je, že kopec Bezděz rozráží dešťové mraky, které přicházejí od severozápadu, a okolí Mnichova Hradiště může být ušetřeno mnoha pohrom. Svaté Anně byla v Mnichově Hradišti zasvěcena kaple poblíž zámku a konaly se zde slavné poutě k jejímu uctění.

Svátky měsíce červenec:

4. 7. sv. Prokop (985 – 1053, zakladatel a opat sázavského kláštera, patron horníků)

5. 7. Sv. Cyril a Metoděj (9. stol., věrozvěstové, na Velkou Moravu přinesli slovanskou liturgii)

6. 7. Upálení Mistra Jana Husa (1415)

22. 7. sv. Máří Magdalena (1. stol., kajícnice a učednice Krista)

26. 7. sv. Anna (1. stol. před n. l., matka Panny Marie, anenské poutě, patronka horníků)

Foto: Vlastimil Vondruška