Ztracenci - další Jirásek – tentokrát neznámý

Točit Jiráska, to od pradávna znamenalo jen jedno v našich filmových poměrech: vzít některé (kterékoli) z Mistrových nejznámějších románových děl nebo dramat a vtěsnat pak tohle dílo do sevřeného filmového dramatického tvaru. Tak už před válkou vznikla Lucerna, Psohlavci, Vojnarka a Filosofská historie, a po revoluci pokračuje vývoj v podstatě stejnou cestou: vzniká Jan Roháč z Dubé, Temno, znovu Psohlavci a teď naposled i Proti všem, nehledíme-li k dalším výpůjčkám patrným v Janu Husovi či v Janu Žižkovi.

Tak – opakuji – tomu bylo až dosud. Dá se proto mluvit o vědomém porušování tradice, jestliže nyní Jiří Brdečka zavrhl způsob svých předchůdců a ponechávaje stranou všecko, co z Jiráska bývá citováno každým jen trochu vzdělaným školákem, sáhl po povídce, která v originále nezabírá víc než pouhé čtyři strany!
Ta povídka se jmenuje Ztracenci a pouhé čtyři strany, na kterých je vyprávěna, zdánlivě poskytují tuze málo materiálu pro film, jenž má být vyprávěn půl druhé hodiny. Zdánlivě! Neboť kolikrát už byl v podobných případech dokázán opak! Kolikrát už jsme viděli, že tak zvaně malý literární útvar – povídka, novela – dal vzniknout filmu dějově mnohem vyváženějšímu a dramaticky i komposičně mnohem lepšímu než tomu bývá tam, kde předlohou byl román. Jiří Brdečka snesl pro tenhle poznatek jenom o doklad víc. Napsal literární scénář, který sám o sobě je pozoruhodným slovesným dílem a který i svými filmově dramatickými kvalitami náleží k tomu nejlepšímu, co u nás na tomto poli bylo kdy vytvořeno.

A nikterak tentokrát nezmenšuje jeho zásluhy fakt, že jde o látku časově nesoučasnou. Jsou příběhy, které přesto, že se odehrávají v daleké minulosti – za všecky uveďme Maupassantova Kuličku – mají schopnost přenášet se přes propasti času – z dvojího důvodu: jednou proto, že obsahují veliký příklad, po druhé pro vnitřní sílu a krásu myšlenky, kterou jsou neseny a kterou čas nemůže ohrozit.
Ztracenci patří k těm druhým. Je to povídka o lidech na pohled bezvýznamných, povídka o třech vojácích – pěšákovi, kyrysníkovi a husarovi – kteří společně padnou, ne za císařskou slávu a čest, ale proto, že jim to velela jejich prostá a hluboká lidskost. Válka je vyvrhla na okraj událostí. Za jedné z bitev prusko-rakouské války byly jejich oddíly zčásti pobity, zčásti rozprášeny a ti tři teď bloudí krajem, víc zběhové než řádní vojáci. Skrývajíce se před prajzy vyhnou se pěšákovi rodné vsi a dojdou konečně do horské samoty, kde se svou ženou a děckem žije pěšákův největší druh z mládí.
Ach, jaká to rána do pěšákova srdce, když pozná, že tou ženou je děvče, které měl rád a které mu slíbilo věrnost! Chce odejít. Ale stane se jinak. Pruská hlídka přepadne samotu. Ti tři sice vetřelce pobijí, ale jednomu z nich se podaří uprchnout a přivolat posily. A tehdy se osud naplní…

Mladí lidé s děckem musí být zachráněni! Jsou rychle odvedeni a z doškové chalupy se stane pevnost, kryjící jejich útěk. První při obraně té pevnosti padne pěšák. Po něm husar … a naposled, když žádný náboj už nezbývá, vyjde do rozednívajícího se rána kyrysník, aby i on se naposled usmál krásným úsměvem člověka,  jenž ví, že padl v té nejslavnější bitvě, v jaké mohl padnout - -
Takový je děj toho malého příběhu. Ale na ději, i když u filmu se to může zdát nesmyslem, tentokrát málo záleží. Na čem záleží, je to hluboké vnitřní dobrodružství, které prožijí ti tři a které jim dá zemřít s úsměvem na rtech, protože pochopili to nejdůležitější, co pochopit mohli: že jenom v lásce k lidem může být člověk veliký.

Toto dobrodružství vyjádřit a jeho napětí přenést na diváka, to je teď úkolem tvůrců filmu: režiséra Miloše Makovce, kameramana Vladimíra Novotného, skladatele Jana Rychlíka i hlavních představitelů: Stanislava Fišera, Gustava Valacha, Vladimíra Hlavatého, Aleny Vránové a Radovana Lukavského. Na nich teď záleží, aby Jiráskův literární skvost proměnili ve skvost filmový.

Zdroj: Kino číslo 20, ročník XI, 1956
Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.