Cesta Oldřicha Nového

Je to stará zkušenost, že vytvořit skutečně dobrou, po všech stránkách vtipnou veselohru není žádná legrace a že to dá mnoho a mnoho úmorné práce. A nakonec se lidé třeba stejně nesmějí… Aby někdo mohl a uměl podělovat lidi tím nejvzácnějším kořením, smíchem, k tomu se musí narodit. Chceme dnes pohovořit o jednom člověku, který to dovede měrou vrchovatou – o Oldřichu novém.

Vyrostl na Starém Městě pražském a svá klukovská léta strávil v honičkách a hrách Na Františku. Snad právě toto dětství na ulicích velkoměsta poznamenalo Nového herecký projev: jeho lehký, nenucený, velkoměstský a velkosvětský výraz, v němž se mísí nonchalantnost, nedbalá, vrozená elegance a trocha frajerství s odzbrojující roztomilostí a něhou. Oldřich nový je typ konversačního veseloherního herce, typ, který nelze napodobit a jehož obdobu nalezneme jen velmi zřídka.

Svou životní dráhu začínal jako typograf, jeho největší touhou však bylo divadlo. A tak sázel básničky a články a také sám přispíval do časopisu, který pomáhal tisknout, a současně ochotničil v pražské Řemeslnické besedě. V roce 1916 vystoupil ještě jako typograf v lidové zpěvní síni „U labutě“ Na Poříčí, touha po jevištním vystupování a divadelním vzdělání ho však záhy přivedla do dramatické školy Karla Želenského. Kromě toho měl na něho v té době veliký vliv jeho strýc Miloš Nový, herec a režisér činohry Národního divadla, mistr konversace, který dovedl suverénním způsobem nosit právě tak dobový kostým, jako hedvábný převlečník nebo hadry. Všimněme si, že i u Oldřicha nového se setkáváme s touto suverenitou jevištního vystupování a s nevšední elegancí hereckého projevu. A byl to právě strýc Miloš, který podporoval svého mladého synovce v jeho divadelních touhách a přispíval také svými radami.

Ke skutečné divadelní práci se dostal Oldřich Nový v létě roku 1917, kdy byl přijat v karlínském Varieté do sboru na malé role, tedy na tutéž scénu, na níž dnes, po čtyřiceti letech herecké a režijní činnosti, je uměleckým šéfem operetu. V roce 1917 hrál v karlínském Varieté pohostinsky vybraný soubor Vinohradské operety v jednoaktových zpěvohrách a Oldřich Nový s ním. Zde mu pomáhal a radil rovněž bývalý typograf Saša Rašilov, který tu hrál a píval tak zvaný mladokomický obor. A jak štíhlý a elegantní Rašilov tančil! I tomu se od něho Nový přiučil. Koncem téhož roku byl angažován svým učitelem Želenským do žižkovského divadla Deklarace, kde hrál již velké role v činohře i v operetě. Od této chvíle začíná křivka Nového herecké kariéry rychle stoupat. V roce 1918 je získán Antonínem Drašarem pro Ostravu, jak sám říká nejlepší divadelní školu, kde každý den se hrálo něco jiného a on denně střídal role v činohře, opeře i v operetě; ředitelem tam byl tehdy Antoš Frýda a šéfem operety slavný Richard Branald, který dal Novému nejlepší operetní školu.

V srpnu roku 1919 je Nový Václavem Štěchem angažován do Národního divadla v Brně, kde působí rovněž v operetě i v činohře, asistuje při režijích, a v roce 1923 je mu svěřena první operetní režie. Po dvou dalších letech se konečně stává šéfrežisérem operety – to mu je právě šestadvacet let. Od roku 1924 dojíždí během sezóny i na celé divadelní prázdniny do zahraničí, zvláště do Salzburgu, kde pilně studuje slavné režie Reinhardtovy, jezdí do Berlína za Carllem, do Vídně za Marischkou, navštěvuje v pařížských divadlech operety, revue i proslulé vaudevilly a hudební komedie v Budapešti. Tak pracuje v brněnské operetě, ale nepřestává pracovat ani v činohře. Mimo jiné role vytvořil v brněnské Burianově inscenaci Brechtovy „Žebrácké opery“ také prvního českého Mackheatha. Brzy poté rozšířil okruh své působnosti i na rozhlas a vynikl také jako spoluautor vtipných revuí, z nichž největšího úspěchu dosáhla revue „Z Brna do Brna“, jež měla 120 repris a v níž vytvořil Valentin Šindler po prvé svého stréčka Křópala.

Po šestnáctiletém působení v Brně vrátil se Nový opět do Prahy. V roce 1934 na výzvu šéfa vinohradské činohry dr. Bora vystoupil pohostinsky ve Verneuillově veselohře „Škola poplatníků“, dále v řadě repris Borovy inscenace Straussova „Netopýra“ a v roce 1935 se konečně stal uměleckým vedoucím „Nového divadla“ na Václavském náměstí, kde vytvořil dosud nepěstovanou divadelní formu – hudební komedii. Nejen jako herec a režisér, ale i jako spoluautor založil divadlo prosté banalit a nevkusu, ladné, vtipné a spádné, v němž písničky jsou zkultivovány v chansony, v němž slovo i hudba jsou integrální části obou a kde se úzkostlivě dbá na kulturu hereckého projevu i na kulturu slova. Svým režijním vtipem odhalil Nový krásu polotónů a polosvětel, svou distinguovaností a svědomitým vedením herců vytvořil scénu bez obdoby. Úspěchy tohoto divadla byly po ročním boji o návštěvníka takové, že počet 300 repris nebyl žádnou zvláštností. Nový tedy dokázal vše, již v této době nedokázal takřka nikdo: udělat z „lehké músy“ skutečně vkusnou, decentní svěží, zábavnou a uměleckou podívanou, jež mohla soutěžit s kterýmkoliv divadlem tohoto druhu v zahraničí. Eduard Bass mohl proto napsat do „Lidových novin“, že „Nové divadlo je opereta pro kulturní lidi.“

Po nacistické okupaci pracoval Nový opět v „Novém divadle“ a snažil se postavit hudební komedii  na nové základy. Výsledkem byla zejména výtečná inscenace Gogolovy „Ženitby“, jež dosáhla téměř dvou set repris, a Goldoniho „Lháře“. Po reorganisaci divadel pracoval v Karlínském divadle, přitom vedl externě operetu v Krajském oblastním divadle v Plzni, režíroval pohostinsky v Brně, ve Vesnickém divadle a později v Opavě. V Karlínském divadle po tragickém odchodu Jiřího Frejky inscenoval úspěšně Tylovu „Fidlovačku“ a od roku 1954 pracuje již výhradně ve Státním divadle v Karlíně. Divadlu, rozhlasu a zejména operetě zůstává tedy Nový věren do dneška. Z jeho operetních inscenací dosáhla největšího úspěchu „Mamzele Nitouche“, plná kouzla a espritu, v níž také vytvořil s velkým smyslem pro charakterisační humor postavu Floridora.

To je první polovina jeho bohaté činnosti. A druhá patří filmu.

Už v němém filmu Přemysla Pražského „Záhadná kráska“ zahrál nový po prvé na plátně svůj typ světáka. Opravdová práce však ho čekala teprve ve filmu zvukovém. V roce 1934 hrál odvážného dobrodruha v „Rozpustilé noci“ o rok později podobnou úlohu ve filmu „Uličnice“ a v prvním Vávrově filmu „Velbloud uchem jehly“ roli uhlazeného komorníka. Již v těchto úlohách jsme mohli ocenit osobitý styl a inteligenci tohoto herce, bohužel to bylo často to jediné, co bylo na těchto filmech možno ocenit. V roce 1937 následují role ve filmech „Advokátka Věra“, „Důvod k rozvodu“, „Falešná kočička“, „Rozkošný příběh“ a v roce 1938 „Třetí zvonění“. To už se stal Oldřich Nový se svým osobitým stylem filmové veseloherní práce jedním z nejoblíbenějších českých filmových herců. Po této sérii přišly filmy, v nichž hrál téměř výhradně hlavní roli, a tu se objevilo nebezpečí jistého ustrnutí, jaké potkává i toho nejdokonalejšího protagonistu. Snad každý populární herec, u něhož si obecenstvo oblíbí určitý samorostlý způsob humoru z herecké kreace, se dříve či později dostane do tohoto stadia, k Nového cti však budiž řečeno, že si toho byl vědom. V roce 1939 vznikly filmy „Dědečkem proti své vůli“, „Eva tropí hlouposti“ a dnes již proslulý „Kristian“, v roce 1940 spolupracoval na filmu „Baron Prášil“ a zahrál další úspěšné role ve filmech „Dívka v modrém“, „Přítelkyně pana ministra“ a „Život je krásný“. Následovaly filmy „Hotel Modrá hvězda“, „Roztomilý člověk“,  „Valentin Dobrotivý“, „Paklíč“ a „Sobota“ – ale není naším úkolem zabývat se tu jednotlivými filmy.

Po skončení války se Nový na čas odmlčel a znovu objevil teprve v Radokově filmu „Parohy“. Bylo zjevné, že se snaží nalézt výrazové formy odpovídající novým společenským poměrům, jež by však nešly na úkor dobrého a vkusného pobavení diváků. Důkazem tohoto úsilí je například i „Pytlákova schovanka“ v níž se pokusil nový mnohem ostřeji než to bývalo u něho obvyklé zesměšnit různé frakové postavy předválečných kýčů. Později hrál ve filmech „Slovo dělá ženu“ a „Nechte to ne mně“, nejlepší jeho rolí z této doby je však nesporně úloha hudebního skladatele lehčích žánrů ve filmu režiséra Kadára a Klose „Hudba z Marsu“. Cítíme za ní skutečně živého člověka, který se nedovede vypořádat s problémy, jež mu dob uchystala, který zatrpkne a vzpomíná na minulost zčásti s pýchou a zčásti se studem, a který teprve blahodárným působením kamarádského, soudružského kolektivu, se stane novým člověkem, který vidí, že jeho práce je potřebná a uznávaná.

A nyní závěrem: Výčet úspěchů Oldřicha Nového, jeho obliba u filmového a divadelního obecenstva, přetrvávající tak dlouhá léta, nám jasně říká, že cesta Oldřicha Nového, přes různá úskalí a omyly, byla správná. Nebylo by proto správné nechat ležet ladem toto bohatství vkusného a inteligentního humoru, jež nám Nový nabízí. Naši mladí herci by se měli učit jeho herecké kázni, jazykové čistotě a osobitosti, jeho suverénnímu hereckému vystupování, jeho dokonalému ovládání scény, jímž narušuje herecké projevy svých kolegů, jeho gracii, pružnosti, eleganci a pohyblivosti. Mladí režiséři by se pak měli učit jeho inscenačnímu vtipu, jeho fantasii, která však nikdy nejde mimo realitu (s přihlédnutím k záměru veseloherního děje) a jeho kouzelnému, lehkému navození atmosféry. Hudební komedie, opereta i filmová veselohra jsou útvary lidovými, nesmírně oblíbenými. Musíme je pěstovat a povznášet je na stále vyšší úroveň. Neměli bychom proto opustit cestu, již nám nový naznačil. Na těchto základech bychom měli stavět a jeho přínos na poli veselohry obrodit v novém obsahu, daném změnami našeho společenského zřízení a nazírání.

Zdroj: Kino č. 9, ročník XII, vyšlo 25. dubna 1957, autor: Oldřich Železný

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.