Jiří Weiss - od dokumentů k hraným filmům

Jiří Weiss patřil k tvůrcům, podobně jako Jiří Krejčík, Bořivoj Zeman, Elmar Klos, či mnohem později Jan Svěrák nebo Filip Renč, kteří nejprve točili dokumentární snímky, teprve po této průpravě si troufli i na hrané filmy. Pocházel z dobře zajištěné rodiny, jak už se zase může říkat. Také on však patřil mezi synáčky bohatých rodičů, kteří si v mladistvém poblouznění hráli na revolucionáře a bojovali nejen proti otcům, ale vůbec proti vládě kapitálu.

„My jsme generace buržoazních synků, kterým se dařilo dobře a byli vychováni v tom, že jsou kasta sama pro sebe. Já jsem se proti tomu vždycky bouřil.“

Bouření skončilo, když po srpnové okupaci opustil nejen komunistickou stranu a uchýlil se do Spojených států.

Nebyla to jeho první emigrace, již koncem třicátých let musel hledat z rasových důvodů bezpečí a svobodu. To už měl za sebou první filmové pokusy. O kamarádech vodácích natočil šestnáctimilimetrovou kamerou snímek Lidé na slunci, za který udělili jednadvacetiletému mladíkovi na festivalu v Benátkách diplom. Už profesionálně tvoří dokumenty Přístav vzdušného moře, Dejte nám křídla a Píseň o smutné zemi – tak nazval reportáž o životě lidí na Podkarpatské Rusi, před válkou patřící k Československu.

Za války vstupuje v Anglii do armády a točí krátké filmy, o jejichž obsahu dostatečně vypovídají názvy: Domácí fronta, Před útokem, Mládež bojuje, Bojový pilot. Dostává příležitost realizovat i dva hrané filmy: Kdo zabil Jacka Robinse a John Smith se probouzí. Po válce – už zase doma – filmuje ovlivněn stylem anglických filmařů, kterému se říkalo civilismus, neboť užíval v hrané tvorbě dokumentaristické postupy.

V Uloupené hranici zobrazil dramatické události v pohraničí předcházejí okupaci českých území, Poslední výstřel naopak vypovídá o konci války ve vítkovických hutích. Do hlavních rolí obsadil skutečné dělníky.

Ve filmu pro dětské diváky nazvaném Punťa a čtyřlístek měl role pro malého Václava Postráneckého a Vladimíra Pucholta.

Pohádka Zlaté kapradí je určena dospělým divákům, jak ostatně prozrazuje vzpomínka Víta Olmera: „Když jsme připravovali milostnou scénu s režisérem Weissem, přišel jsem do maskérny a ta byla plná umělých ženských ňader. Moje partnerka (jinak velmi hezká) totiž zrovna neoplývala tímto božím darem, dokonce bych řekl, že byla v těžkém minusu. V den natáčení jsem se dostavil na scénu, partnerka už čekala, smyslně pohozená na rokokovém lůžku, na sobě jen lehkou průsvitnou košilku. Měl jsem přistoupit, odložit klobouk, pokleknout (nezakopnout o šavli), něco jí říct a políbit. Učinil jsem to, ale jakmile jsem se přiblížil k ňadrům, udeřil mě do nosu pach umělé hmoty a můj oslabený organismus to nevydržel. Diváci se pak na besedách ptali: ,To byla nádherná, vášnivá scéna! Co jste při tom cítil?´ Latex, přátelé. Obyčejný latex.“

http://youtu.be/UTfD_klr8aM

Na Olympu

Vrcholným dílem Jiřího Weisse je adaptace románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma, který díky nesporným kvalitám dosáhl mezinárodní proslulosti. Příběh se odehrává po skončení první světové války a po vzniku samostatné republiky v příhraničním českém Slezsku. Stárnoucí, panovačná Klára, která si už dříve uzurpovala o šestnáct roků mladšího manžela, přijímá do rodiny mladou dívku sirotka. Mezi Janou a otčímem se začíná rodit vášnivý milostný cit…

Režisér přidal symbolické situace: bzukot mouchy uvízlé v pavučině a poletující můru narážející do cylindru petrolejové lampy. S mouchou se to nakonec podařilo, i když hodující pavouk měl velký apetit a bzučící účinkující dost rychle umlčel. Můra si nezahrála vůbec, její zvuk nevydává živá, ale uvázaná na niti, s níž se ťukalo do skla.

Francouz Georges Sadoul, autor i u nás známé knihy Dějiny filmu, napsal, že úspěch Vlčí jámy „spočívá především na silném výkonu Jiřiny Šejbalové. Tato velká herečka ztělesňuje lakotnou megeru, tyransky zlou, vulgární, nenasytnou jak v životě, tak v lásce. Touha po vlastnictví ovládá toto strašné monstrum, které je navíc směšné.“

Na slavném benátském festivalu všichni očekávali, že Jiřina Šejbalová získá nejvyšší hereckou cenu. O jediný hlas ji však porazila domácí Sophia Lorenová s filmem Černá orchidej. Ředitel festivalu předal naší herečce alespoň zvláštní osobní cenu.

http://youtu.be/lKEgZZV9s1w

Škoda, že Jiří Weiss už nestačil zfilmovat slavný román Oblomov s Rudolfem Hrušínským v titulní roli. V exilu se mu nedařilo. Téměř nefilmoval, aby se uživil, učil. Ale satisfakce se dočkal, když natočil film Marta a já, odehrávající se v Sudetech koncem tragických třicátých let. O úspěch se zasloužily i herecké hvězdy Marianne Sägebrecht a Michel Piccoli.

FOTO: archiv FEX

Filmy Jiřího Weisse

1947: Uloupená hranice
1948: Dravci
1950: Poslední výstřel
1950: Vstanou noví bojovníci
1953: Můj přítel Fabián
1955: Punťa a čtyřlístek
1956: Hra o život
1957: Vlčí jáma
1959: Taková láska
1959: Romeo, Julie a tma
1961: Zbabělec
1963: Zlaté kapradí
1965: Třicet jedna ve stínu
1966: Vražda po našem
1990: Marta a já

Tučně zvýrazněné filmy jsou k dostání na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.