Bohuslav Kulič - bytový architekt, který zběhl k filmu

K věhlasným jménům cechu barrandovských filmových architektů patřil bezesporu Bohuslav Kulič. Narodil se těsně před 1. světovou válkou, 31. prosince 1913 v Praze. Nejprve studoval na odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi a poté se vrátil do rodné Prahy, kde pokračoval ve studiu na Uměleckoprůmyslové škole. V letech 1932 až 1938 studoval na speciální škole architektury u věhlasného prof. Otakara Novotného.  

K jeho prvnímu kontaktu s filmem došlo při natáčení životopisného snímku Milan Rastislav Štefánik, který byl uveden do kin na podzim 1935. Jako oficiální státní zakázku ho režíroval Jan Sviták, který už měl zkušenosti s natáčením na Slovensku a Bohuslav Kulič se na tomto filmu podílel společně s předním filmovým architektem Vilémem Rittershainem, s jehož jménem je spojena filmová výroba téměř osmdesáti filmů němé i zvukové éry a spolupráce při výstavbě ateliérů Na Kavalírce a později Barrandova. Bohuslav Kulič ale po ukončení studií pracoval jako stavební a bytový architekt na adaptacích vil, úřadů a dalších interiérů, zúčastňoval se řady soutěží. Na filmovou architekturu se specializoval později a tak se jeho skutečný nástup do filmu uskutečnil teprve po válce.

V barrandovských ateliérech začínal nejprve jako asistent architekta Ferdinanda Fialy na posledním snímku režiséra Miroslava J. Krňanského Nikola Šuhaj (1947), nezdařilé adaptaci známého románu Ivana Olbrachta. O rok později už jako samostatný architekt pracoval s režisérem Miroslavem Cikánem na jeho špionážním dramatu Případ Z – 8 a v témže roce jej pověřil také režisér Karel Steklý stavbami pro drama Kariéra. S režisérem Steklým se potom v 50. letech podílel ještě na jeho filmech Anna proletářka a Temno.

Až do konce 70. let pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako architekt na téměř šesti desítkách celovečerních hraných filmů. Navrhoval stavby pro historické snímky – vedle Steklého Temna např. pro Fričovu adaptaci Jiráskových Psohlavců (1954) či Spanilou jízdu (1963) Oldřicha Daňka nebo pro životopisné filmy Martina FričeTajemství krve (1953) o lékaři Janu Janském a Václava Kršky Z mého života o Bedřichu Smetanovi. V polovině padesátých let se podílel na dalších Krškových opusech, na filmové adaptaci Smetanovy opery Dalibor (1956) a na v bulharských exteriérech současně natáčených orientálních pohádkách Legenda o lásce (podle hry tureckého básníka Nazima Hikmeta) a Labakan (obě 1956).

Na přelomu 50. a 60. let následovala čtveřice po sobě jdoucích dalších Krškových filmů. Současnost odrážely tituly Cesta zpátky, Zde jsou lvi (oba 1958) a Osení (1960), do minulosti se vrátil v sociálním dramatu z počátku 1. světové války Kde řeky mají slunce (1961) podle románu Marie Majerové Nejkrásnější svět. Vedle zmíněné Legendy o lásce a Labakana se stejně úspěšně vypořádal i s jinou pohádkou, s Princeznou se zlatou hvězdou (1959) režiséra Martina Friče, a podílel se i na dalších filmech pro děti, na Weissově Punťovi a čtyřlístku (1955) a na Karlovarských ponících (1971) Jiřího Hanibala.  

Z významných titulů ze současnosti si připomeňme alespoň Dnes naposled (1958), jeden z nejlepších snímků Martina Friče, Žižkovskou romanci (1958) a Pět z milionu (1959) Zbyňka Brynycha, úspěch měly ve své době populární detektivky Aliby na vodě (1965) a Na kolejích čeká vrah (1970).

Jeho filmografii uzavřela spolupráce na koprodukčním česko-sovětském schematickém dramatu ze stavby ropovodu Trasa (1978).  Z prací pro televizi to byl např. Žižkův meč, adaptace stejnojmenné frašky Václava Klimenta Klicpery (1970) nebo Adam a Gabriel (1973), současné drama z hornického prostředí. V polovině 5o. let byl architekt Bohuslav Kulič vyznamenán medailí vzorného pracovníka ministerstva kultury. Zemřel v Praze 6. června 1988.