Božena Benešová

Známe se už několik let. Vždy jsem toužila mít ve své sbírce dobového oblečení libovolnou část garderoby jejího manžela, vynikajícího herce a elegantního muže pana Svatopluka Beneše. Stále se mi to nedařilo ani zprostředkovaně. Bohužel, až s jeho definitivním odchodem z pozemských divadelních prken se mi to povedlo. S nepopsatelnými pocity jsem tehdy poprvé zvonila na zvonek bytu vinohradského domu.

Otevřít mi přišla drobná, elegantní dáma v brýlích a už během krátké cesty výtahem jsem pochopila, proč právě ona se stala tou vyvolenou ženou obdivovaného a kultivovaného herce. I dnes mám stále stejné pocity, když vstupuji do bytu, kde zůstává vše na svém místě tak, jak to její muž před 5 lety zanechal. Pracovna, pohodlné křeslo, dýmky na poličkách. Musím se bránit pocitu, že zazvoní zvonek a Mistr se vrátí z natáčení…

My si vlastně spolu vždy jenom povídáme, paní Benešová, co byste řekla tomu, kdybych se vás ptala a napsala malý rozhovor?

Ale klidně se mě ptejte, na co chcete.

Jak jste se vy dva vůbec poznali? Dcera z „lepší rodiny“, tatínek byl generální ředitel cementáren, krásná, leč neznámá dívka a slavný milovník?

Na plese Červeného kříže v Autoklubu v Opletalově ulici. Já v doprovodu mladého důstojníka, on s hercem Mírou Homolou. Zaujala jej moje odmítavost, dali jsme si schůzku a Sváťa se po letech přiznal, že než se ke mně přihlásil, tak si tajně prohlédnul moje nohy bez dlouhé plesové sukně. To bylo v dubnu a v listopadu jsme se vzali.

Vím, že jste ve vaší mysli pořád spolu a za těch 61 společných let byla spousta zážitků, jaké pocity ve vás převažují?

Asi to, že byl Sváťa hrozně hodný člověk. Celých 28 let jsme tady žili s mojí maminkou a on se k ní úžasně choval. Určitě to vždy nebylo jednoduché, ale nepamatuji si případ, kdy by se v této souvislosti rozčílil. Celé manželství jsem každý den vařila teplé jídlo a starala se o celou rodinu. Pracovala jsem na částečný úvazek jako sekretářka na fakultě. Dnes se tomu moje děti diví, jak jen jsem to mohla vůbec dělat. Pokud jsem se chtěla o všechny postarat a vidět se s manželem, než odejde do divadla, bylo to pro mne jediné řešení. Když se u nás sešli přátelé na nějakou oslavu, vždy jsem se o občerstvení postarala sama. I na to ráda vzpomínám. On neuměl uvařit nic, kromě čaje a šašliku. Ten dělal excelentní, hrozně si s přípravou vyhrál, ale o stavu kuchyně raději nemluvím.

To jste mě překvapila. Neumím si vašeho muže představit jinak než v kravatě, s dýmkou a sklenkou dobrého vína.

Divila byste se, jak dokázal na naší chalupě pracovat na zahradě. Když jsme si nechali poslat sazenice, nemohl dospat, aby už měl tu přepravku petúnií v zemi. Rychle autem na nádraží, na chalupu a večer byla zahrada k nepoznání. To byla zahradnická vášeň! On byl sice elegán, ale v soukromí rodinný typ, který miloval své děti a choval se k nám vždy úžasně.

Váš manžel měl určitě hodně přátel, s kterými se stýkal i v dobách, kdy byla jeho práce značně omezena.

Bylo jich dost, ať už dam nebo pánů. V průběhu společných hereckých let se sblížil s Václavem Voskou, člověkem vzácného charakteru, hercem mimořádného talentu a vrozené kultivovanosti. Jak říkal sám Voska – „za svého úhlavního přítele považuji Svatopluka Beneše“. Sešli se spolu ve Vinohradském divadle a jejich důvěrné přátelství trvalo až do Voskovy smrti. Prožili spolu roky v Městských divadlech pražských. Znali se už z doby vojenské služby, kdy byli pohromadě s Jaromírem Spalem či Otomarem Krejčou. Pan Voska měl rád humor, ale nerad cestoval. Spolu si vyjeli jenom jednou o Vánocích do Vídně, ale cesta skončila naprostým fiaskem. V tom se jejich zájmy lišily, manžel cestoval velmi rád.

Společné zájmy měl naopak s dalším přítelem – kolegou, vtipálkem a věčným klukem, hercem Mírou Homolou.

Období, ve kterých nemohl pracovat, byla velmi obtížná. To omezení, vyplývající ze špatného zdravotního stavu, bylo nejhorší. Později už skoro neviděl a nemohl ani číst. V noci se budil a chtěl odjíždět na filmování, které se nekonalo.

A co dámy?

Měl rád Marii Rosůlkovou či Evu Svobodovou. Ty naopak cestovaly velmi rády a společně zažívaly veselé historky doma i v cizině. Romantickou kamarádku měl i v sestře Lídy Baarové, nešťastné Zorce Janů. Nejpevnější přátelské pouto jej však pojilo s Natašou Gollovou. Měl ji rád nejvíce ze všech. Nebylo to jenom proto, že mu kdysi svým telefonátem zachránila život. Stalo se to za protektorátu, kdy usnul a v bytě začal unikat plyn. Nebýt právě Natašina telefonátu, který jej probudil, otrávil by se. Byla velmi inteligentní, nadprůměrná. Ve filmu i ve společném divadelním angažmá prožili nejhezčí herecké roky, špatně nesl její nezasloužený osud. Bohužel jsem ji osobně dobře nepoznala.

Přece jenom si nemohu odpustit indiskrétní otázku, týkající se jiných žen….

Klidně můžete. K nim jsem byla celý život tolerantní. Nechtěla jsem nic vědět, nikam jsem se nehrnula a po ničem nepídila. Asi proto jsme mohli spolu prožít tolik společných let. Vím, že i můj muž si toho považoval a uznával, že jsem ho nesháněla v klubech. V kapsách mohl nosit třeba několik milostných dopisů najednou. Až když už byl těžce nemocný a ležel v nemocnici, jsem jich našla celou řadu. Mezi nimi i dopisy od slečny ctitelky, které byly na pokračování. Té jsem se ozvala, dlouho jsme si telefonovaly, začaly si tykat a vzniklo mezi námi krásné přátelství. Můj muž se netajil ani vztahem s Adinou Mandlovou, obdivem k jiným kolegyním a nějaké lehké “klopýtnutí“ jsem neřešila. Důležitý byl pro mne společný rodinný život a ten jsme si užívali. Jezdili jsme nejen na chalupu v Chřibské, ale cestovali za našimi přáteli, kteří žili mimo republiku. Nejvíc do Londýna za Sylvou Langovou a jejím anglickým manželem. Zážitků tu bylo hodně, ať už sám londýnský společenský život nebo večerní posezení nad dopisy Jiřího Voskovce, které si se Sylvou vyměňoval. Bylo to celoživotní přátelství.

Vy určitě budete vědět, co říci závěrem?

To je jednoduché, ničeho jsem nikdy nelitovala, tolik se mi to líbilo, že bych zase chtěla být mladá.

S poděkováním paní Benešové napsala Vlaďka Dobiášová

FOTO: archiv autorky, paní Benešové a Filmexportu