Divadlo Vlasty Buriana

Před časem jsme na tomto místě psali o funkcionalistickém paláci Alfa na Václavském náměstí, v jehož prostorách bylo situováno kromě administrativních pracovišť a obytných jednotek také několik kulturních podniků v čele s divadlem Semafor. Podobnou strategii kombinace funkcí sledovala také Báňská a hutní společnost, která si v letech 1928 - 1930 nechala vystavět své nové pražské sídlo na nároží Jungmannovy a Lazarské ulice. I v této administrativní budově se počítalo s kulturním využitím. V suterénních prostorech byl původně plánován biograf, nakonec ale bylo rozhodnuto o zřízení divadelního sálu, ve kterém dne 19. prosince 1930 zahájilo svou činnost divadlo slavného prvorepublikového herce a komika Vlasty Buriana.

budova Báňské a hutní společnosti, 1928 - 1930

Po vzniku samostatného Československa vešel v platnost nostrifikační zákon přikazující, aby byla zahraniční sídla a vedení podniků působících na teritoriu nové republiky přesunuta na její území. Báňská a hutní společnost tak byla nucena přenést své dosavadní sídlo z Vídně na půdu Československa. Původně zvolené působiště v Brně přestalo po nějaké době vyhovovat a v roce 1927 bylo rozhodnuto o přesunutí generálního ředitelství i dalších pracovišť do Prahy. Zde byly v blízkosti Karlova náměstí zakoupeny dva domy od velkostatkáře Schwarzenberga a o něco později i sousední domek na rohu Lazarské a Vladislavovy ulice. Zároveň byla vypsána užší soutěž na novou rozlehlou budovu, která měla vzniknout na získaném pozemku po demolici všech tří starších objektů. Ze soutěže vyšel vítězně projekt absolventa pražské techniky, architekta Josefa Karla Říhy.

Říhův návrh dbal na efektivnost a racionalizaci výstavby, kterých bylo docíleno jak moderními stavebními postupy a promyšleností detailů, tak volbou materiálů. Výstavba proběhla v rychlém čase, k prodlevám došlo pouze při betonáži suterénních částí, kdy se práce protáhly kvůli obzvláště tuhé zimě roku 1928 - 1929. Veškeré nadzemní nosné konstrukce byly naproti tomu vyhotoveny z ocelových částí, které vyráběla vlastní mostárna Báňské a hutní společnosti v Karlově huti a které přicházely na stavbu již plně připraveny k montáži, a nic tedy nebránilo hbitému postupu stavebních prací. Na svou dobu velmi pokrokový systém prefabrikace byl uplatněn i v dalších stavebních a řemeslných pracech: za zmínku stojí moderní okna „Cristal Fenetra“ zahraniční provenience, taktéž ocelové výrobky se sklápěním kolem vodorovné i svislé osy. Rovněž dveřní zárubně byly dodány jako prefabrikáty umožňující jednoduché a rychlé osazení. I pro instalace v rámci budovy využívala Báňská a hutní společnost těch nejmodernějších technologií. Samozřejmostí bylo zavedení výtahů (dodnes fungujících paternosterů), telefonních linek, vzduchotechniky, signálních a protipožárních zařízení či ústředního topení na bázi teplovodní i parní. Množstvím dodávek se na výstavbě podílely Škodovy závody, které stojí také za elektrickými instalacemi. Pozornost si zaslouží zejména interiérové osvětlení svítidly firmy Inwald a řešení elektrických světelných reklam v pasáži i exteriéru. Síť pro reklamní osvětlení měla vývod pod každým oknem na fasádě, a tak bylo možné připojit světelné reklamy různého druhu a provedení.

Jak bylo řečeno, konstrukce budovy byla provedena z ocelové kostry, spočívající na železobetonových suterénních zdech. Ocelové sloupy byly obezděny a také vnitřní příčky byly začasté provedeny z různých druhů zdiva a dalších lehkých staviv. I stropy byly zhotoveny z cihelných tvarovek uložených do travers. Po provedení všech vyzdívek se stala, jak píše stavitel Rudolf Stockar: „ze stavby s železnou kostrou stavba zcela běžná, kterou nutno omítnouti a obvykle upraviti a dokončiti dodávkou řemeslných prací“.  Ovšem ani u prací dokončovacích nelze hovořit o zcela obvyklém provedení, což dokazuje časté použití novátorských postupů a materiálů. Velká část vnitřního zařízení budovy byla provedena z kovu. Například zábradlí, madla dveří nebo i části různých kusů nábytku tvořily pochromované ocelové ohýbané trubky, na interiérových skleněných příčkách, výkladech a portálech krámů v pasáži byla použita ocel obkládaná bronzí. Podlahy byly pokryty hygienickým linoleem, ve frekventovaných prostorách pak ušlechtilou kamennou dlažbou. Kámen, zejména žula a mramor, se uplatnil také na obkladech stěn i schodů. Fasáda byla pokryta umělým kamenem značky Břízolit.

Co se týče dispozičního řešení budovy, využil architekt podélného tvaru pozemku s dlouhou uliční frontou a poměrně menší hloubkou směrem dovnitř bloku. Souhlasně s tvarem parcely vyřešil půdorys jako systém dvou podélně položených traktů s komunikačními prostory vedenými mezi nimi. Do centra budovy s osmi etážemi nad terénem a čtyřmi suterény umístil hlavní schodiště s velkou halou v každém patře. Největší plochu v projektu zabíraly administrativní pracoviště Báňské a hutní společnosti, několik pronajímatelných kanceláří, ateliérů a bytů pro zaměstnance. Místnosti v suterénech, přízemí a mezaninu byly určeny výhradně k pronajmutí: v přízemí to bylo několik obchodních jednotek ústících do ulice nebo do pasáže, v suterénech se pak kromě obligátních rozvoden, skladišť a archivů nacházely prostory divadla a klubovní místnosti. Náměstek generálního ředitele Báňské a hutní společnosti Dr. Ing. Jan Tille a architekt J. K. Říha, oba vášniví šermíři, se zasloužili o to, že bylo v plánech počítáno také se šermírnou a společenskými prostorami pro šermířský klub Riegel.

Divadelní prostory

V původním projektu budovy se počítalo se zřízením biografu, z různých důvodů bylo nakonec toto rozhodnutí změněno a prostory byly adaptovány na divadlo. Stejně jako na návrh celé budovy byla i na vnitřní zařízení a úpravu divadelních prostor vypsaná užší soutěž. A stejně jako v případě celkového projektu se jejím vítězem stal architekt J. K. Říha. Divadlo zpřístupnil z pasáže a do přízemí také umístil velkou reprezentativní vstupní halu. Samotný sál, který mohl pojmout na 900 diváků, situoval do I. a II. suterénu. Sedadla v hledišti byla opět provedena z ocelových chromovaných ohýbaných trubek, v kombinaci s čalouněním v modré barvě. Veškerý volně stojící nábytek divadla byl rovněž kovový s látkovými potahy a polštáři. Samotná scéna byla vybavena nejmodernější jevištní technikou. Za zmínku stojí opona zhotovená ze železa a konstruovaná tak, aby sloužila nejen svému divadelnímu účelu, ale i jako projekční plátno pro promítání filmů, čehož bylo hojně využíváno pro odpolední filmová představení. V rámci divadelního provozu bylo pamatováno také na kabinu kinooperatéra, samozřejmě nechyběla místnost pro orchestr s důmyslným akustickým řešením, šatny pro herce či skladiště pro divadelní rekvizity. Velká pozornost byla věnována interiéru divadelních prostor, k jejichž dekoraci bylo použito honosných a cenných materiálů. Jako obklad stěn, podlah a schodiště ve vstupní hale bylo vybráno několik druhů mramoru různých odstínů: žlutých, růžových, šedých, tmavošedých i modravých. Z velké většiny se jednalo o domácí provenienci, zejména o mramor z Tuháru na Slovensku. V předsálí, kuřáckém salonku a chodbách bylo obložení vyhotoveno z dřevěných obkladů, podlaha pak z barevného linolea.

V průběhu fungování divadla došlo k několika stavebním úpravám, radikálnější zásahy se udály v 80.letech podle projektu atelieru Karla Pragera, kdy došlo mimo jiné ke značnému snížení kapacity hlediště. Další změny probíhaly za přispění architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly během prvních let nového tisíciletí. Nově upraven byl divadelní sál, foyer i prostor kavárny v přízemí.  Zásahy v průběhu historie znamenaly změnu některých provozů i části vybavení, zejména nábytku a volně stojících prvků. Velkorysý ráz mramorem obložených prostor však zůstal dodnes nezměněn.

Na závěr dodejme, že se v prostorech divadla vystřídalo několik souborů: nejprve Burianovo divadlo, které se do paláce Báňské a hutní společnosti přestěhovalo ze Švandova divadla na Smíchově, od roku 1954 pak Divadlo Komedie a v 70. letech zde hostovalo Divadlo Jiřího Wolkera. Po převratu bylo otevřeno Divadlo K, které se s příchodem Michala Dočekala a Jana Nebeského stalo v roce 1994 opět Divadlem Komedie. Od roku 2002, kdy se scéna oddělila od Městských divadel pražských, provozuje Komedii Pražské komorní divadlo v čele s Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem.  Kvůli nedostatečné grantové podpoře však soubor ohlásil konec činnosti. Posledním přestavením byla 31. července 2012 „Hodina ve které jsme o sobě nevěděli“. Článek by měl být nejen připomínkou slavného prvorepublikového herce Vlasty Buriana, jehož divadlo zahájilo svou činnost přesně před sedmaosmdesáti lety a svá nejslavnější léta strávilo v prostorách funkcionalistického paláce v Jungmannově ulici, ale také poděkováním souboru PKD, který v Komedii donedávna působil a odehrál řadu vynikajících představení.

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.

zdroj informací k projektu a stavbě paláce: Architekt SIA XXIX, 1930, s. 230–254

dobové fotografie: Architekt SIA XXIX, 1930, s. 230–254

článek vznikl za podpory SGS ČVUT č.SGS12/201/OHK1/3T/15