Filmy dětem pro radost

Bývalo dobrou tradicí v naší kinematografii, že se hojně točily i dětské filmy. A nejen oblíbené pohádky. Protože se jejich tvorbě věnovali významní tvůrci, pro které nebyla pohana oddat se zájmům malých a nejmenších diváků, jsou to filmy kvalitní, mnohdy sledované a obdivované i dospělými diváky. Škoda, že pozice světové velmoci v této kategorii jsme se v polistopadovém období zcela dobrovolně vzdali.

Přítel dětí

Jindřich Plachta „se dopustil“ v naší kinematografii ojedinělého činu: bral své dětské spoluhráče natolik vážně, že si je povýšil na rovnocenné partnery. A to i tehdy, kdy se dětští protagonisté zdánlivě jeví jako pouhý objekt jeho herecké akce. Za příklad nechť poslouží známá scéna výprasku z filmu Nebe a dudy (1941).

Jindřich Plachta však dokázal víc: rezignoval na nadřazenost dospělého, sklonil se ke svým dětským partnerům a aniž by přihlouple na ně šišlal, stal se jejich důvěrníkem a spiklencem. Přítelem a spolubojovníkem party Portyčáků je jeho hokynář z filmu Kluci na řece (1944), který malé parťáky nejen baví vyprávěním historek z dob, kdy vojákoval u dragounů, ale vyřeže jim i totem, tolik potřebný pro bojovou výpravu proti znepřáteleným Bukouňákům.

Nedosti na tom, vážený a ctihodný hokynář Andělín Timtělo také mobilizuje. Před zrcadlem sundává trvalou pokrývku hlavy, střihem připomínající fez, a nasazuje si furiantsky vojenskou čepici, kterou jako starý vysloužilec starostlivě uchovává. Rozpustile a bojovně odříkává posměšnou říkanku:

Myši, žáby, jepice,
Bukouni jsou vopice.
Hubu mají špinavou,
ještě přes ni dostanou.

Filmy přímo pohádkové

Václav Vorlíček, už od klukovských let nadšený filmový fanoušek, který dokázal navštívit o sobotním odpoledni i tři představení, oblékal v dětských a jinošských letech stejnokroj 5. oddílu pražských vodních skautů. Jeho vedoucí, autor dobrodružných knih pro mládež Jaroslav Novák, napsal scénář k filmu Na dobré stopě (1948). Filmovalo se na letním táboře v Seči v roce 1947. S profesionálními herci se před kamerou pohybovali v epizodních roličkách i nadšení pražští skauti.

Žádný div, že úspěšný maturant se přihlásil k přijímacím zkouškám na Filmovou a televizní akademii. Poprvé neuspěl, proto hned druhý den vystoupal barrandovskými serpentinami do Filmového studia, kde získal místo „adepta asistenta scény“. Jeho zaměstnanecká karta měla číslo 1332. Při druhém pokusu už byl úspěšný.

Když začal točit, nejprve potěšil dětské diváky: Případ Lupínek (1960) popisuje napínavé pátrání po ztraceném kufru s loutkami pionýrského souboru. V Kuřatech na cestách (1962) sledujeme skupinku vesnických dětí, které zachrání v umělé líhni narozená kuřata.

Později přidal filmy, které patří mezi „věčně zelené“, při jejichž uvádění se sejdou před televizními obrazovkami celé rodiny: Dívka na koštěti (1971), Jak se budí princezny (1977), Princ a Večernice (1978), pochopitelně pohádka století – Tři oříšky pro Popelku (1973).

Jízdenka do ráje

Řekne-li se v Čechách Honzíkova cesta, ozve se jen málo občanů, kteří knížku tohoto názvu nečetli, respektive neviděli stejnojmenný filmový přepis z roku 1956. Pro mnohé z nás to byl vůbec první film, na který jsme se vypravili do kina se spolužáky a spolužačkami z mateřské školky.

Knihy spisovatele Bohumila Říhy se ujali scenárista Ota Hofman a režisér Milan Vošmik. Dva přátelé se po úspěchu tohoto svého společného debutu věnovali výhradně tvorbě pro dětské diváky. Film Honzíkova cesta je prvním naším filmem natočeným pro ty nejmenší děti ještě předškolního věku. Protože tito diváci neuměli číst, tvůrci nechali předčítat úvodní titulky staršími dětmi.

Trvalo delší dobu, než se podařilo najít vhodné představitele. Ale podařilo se. Proto je s podivem, že malý Mirek Červenka se na rozdíl od ostatních dětských herců nestal hvězdou. Nemohl, protože už pak nebyl obsazován. Objevil se až jako dospělý ve filmu Věry Šimkové - Plívové Mrkáček Čiko. Pro roli zlobivého rošťáka Ferdy našli filmaři správného kluka v okrajové čtvrti Prahy – ve Slivenci. Rodiče a učitel Pepíka Krumla nebyli moc nadšeni, že bude filmovat, neboť svým chováním byl na tom stejně jako jeho filmová postava. Ale Pepík se během natáčení ukáznil a polepšil, takže jeho maminka s tatínkem si v rozhovoru pochvalovali kladný vliv filmu na jednu z jejich šesti ratolestí.

Režisér Milan Vošmik, pozdější objevitel i Karla Smyczka, si byl vědom, že zatímco s dětmi to před kamerou umí velice dobře, dospělé herce se mu režírovat nedaří. Proto s úsměvem zdůrazňoval, že si vybírá takové herce, o kterých ví, že hrát umí, bez jeho režijního přičinění.

Honzíkovu maminku obsadil Vlastou Chramostovou, dědečka s babičkou, kteří Honzíka pozvou, aby se přijel podívat, jak je u nich na vesnici dobře po založení Jednotného zemědělského družstva, hrají Vladimír Hlavatý a Zdenka Baldová.

Karel Höger se vrátil rolí venkovského učitele do dob svého mládí, kdy několik roků učiteloval.

Z pražských scén poznají místní diváci nuselské exteriéry, park na Folimance a hlavně Vršovické nádraží, stále v provozu. Pro filmovou vesnici byly natočeny záběry v Posázaví a v Milevsku a jeho okolí.

Film Honzíkova cesta získal nejvyšší cenu na slavném benátském festivalu. Pravda, bylo to v kategorii dětských filmů, ale i to se počítá.

DVD s filmem Kluci na řece bude k dostání v trafikách od 31. října 2012.

Filmy Na dobré stopě, Nebe a dudy, Kluci na řece a Honzíkova cesta můžete zakoupit  na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

FOTO: archiv FEX