Honzíkova cesta

Byla jedna dětská knížka, která se jmenovala „Honzíkova cesta“. Napsal ji spisovatel Bohumil Říha, vydalo Státní nakladatelství dětské knihy. Obrázková knížka malé zaujala. Rodiče začali knížku hledat a doma se malí caparti ptali, kdy ji maminka nebo tatínek konečně přinese. Knížka se dostala do knihovniček mateřských i jiných škol, děti si ji začaly půjčovat. A redaktoři v nakladatelství pochopili, že bude třeba knížku vydat v novém a dalším vydání. V tvůrčí skupině, kde se zabývají dětskými filmy, četli také obrázkovou knížku o Honzíkovi, a jak už to u filmu bývá, věděli již o tom, že knížka má u malých ohlas. Filmaři na celém světě mají jednu zásadu: má-li něco mezi čtenáři úspěch – hned to koupit a zfilmovat. Jednali tak i dramaturgové v tvůrčí skupině našeho filmu.

Filmaři měli tedy knížku, ale neměli scénář a režiséra. Velcí a známí filmoví režiséři se zrovna nehrnou do takového dobrodružství. Filmovat s dětmi je věc ošidná a nebezpečná. A ještě k tomu zvířata – kočka, pes, koza, kůň, kráva – dejte pokoj. Kdo si knížku přečetl, musel se zarazit i nad tím faktem, že vlastně nemá žádný děj, že v ní o nic nejde. A film potřebuje přece děj, situace, dramatičnost, dobrodružství. To všechno tu chybělo. Nebyla tedy ani naděje,
ani nebezpečí, že by se nějaký osvědčený režisér knížky chopil. Ale tvůrčí skupina, která se věnuje dětským filmům, tohle velmi dobře ví. Proto kolem sebe soustředila mladé a začínající autory i režiséry.

Všichni jistě nemíní točit celý život jen dětské filmy, ale myslí to s dětským filmem vážně. Mezi ně rozhodně patří mladý absolvent FAMU Milan Vošmik.
Milan Vošmik již ve druhém roce svých studií realisoval na FAMU krátký film „Dětské ozdravovny“, v následujícím roce další dětský film „Červené tulipány“, který získal na IV. Světovém festivalu demokratické mládeže v Bukurešti zlatou medaili. Ve škole natočil ještě barevný středometrážní snímek o beskydském chlapci „Matúš“. Po skončení studií pracoval zejména v televizi, kde se zabýval opět dětskými náměty. Vošmikův přítel a spolupracovník Ota Hofman měl štěstí u hraného filmu, ještě ve škole napsal adaptaci filmu „Jestřáb kontra Hrdlička“. Později pracoval i na jiných filmech, na příklad na „Robinsonce“.

Když tvůrčí skupina dala Vošmikovi Říhovu knížku, šestadvacetiletý Milan Vošmik se rozhodl se svým přítelem, osmadvacetiletým Otou Hofmanem, že je to dobrá příležitost k natočení rozkošného filmu pro malé. „Honzíkova cesta“ měla štěstí. To už tak u některých námětů bývá. Dostala se do ruky mladému, začínajícímu, citlivému umělci, který má děti rád a který se dokonce chce velmi vážně dětskému filmu věnovat. A nedomnívá se – což je u něho sympatické – že dětský film je pouze prvním stupínkem, po němž se dostane k hranému filmu pro dospělé. Bylo třeba citlivě do knížky zasáhnout, něco podtrhnout, zesílit, ale hlavně najít její vnitřní smysl, který by byl jasný nejmenším divákům.

Příběh pětiletého chlapce, žáka pražské mateřské školy, který se rozhodne jet sám k dědečkovi na venkov, kde zažije několik příhod, byl tedy Hofmanem i Vošmikem trochu zdramatisován. Honzík překonává strach, když se v městě setkává s poštovním koněm, na venkově s kozou a jinými zvířaty. Barevná skleněná kulička zde dostává svou novou vnitřní funkci.

{youtube}Y0miHsTbWqY{/youtube}

„Honzíkova cesta“ měla štěstí na začátku, během cesty do atelieru i exterieru, a měla štěstí i na konec. Někdy se stává u filmu, že scénář je schválen bez připomínek, někdy se stává, že schválený scénář jde ihned do práce. Toto veliké a jedinečné štěstí potkalo „Honzíkovu cestu“. Nikdo mladým filmařům do toho nemluvil, nikdo se o ně přespříliš nestaral – a najednou tu byl hotový film. Pak přišlo předvádění – ne pro děti, ale pro velké. A už při prvním předvádění
se ukázalo, že „Honzíkova cesta“ znamená vítězství. Milan Vošmik se tak stal s konečnou platností režisérem našeho filmu. Tady pohádka o „Honzíkově cestě“ končí? Naopak, teprve začíná, vlastně pokračuje.

Byl jednou jeden film … Jak vznikl, jsme vám prozradili, teď půjde do kin, které zaplní naše děti, půjde možná i do zahraničí, bude o něm psát kritika. Ujišťujeme vás, že i tato další cesta „Honzíkovy cesty“ bude úspěšná. A poněvadž nelze napsat všechno v jednom článku, co má člověk na srdci, vrátíme se k tomuto filmu ještě později.

ZDROJ: Kino 1957, Jiří Hrbas

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

Tento film můžete na DVD zakoupit na www. filmexport.cz nebo na tel. 261 213 664.