JUDr. Jiří Navrátil: Byli jsme romantičtější...

V souvislosti s vydáním DVD s filmem Na dobré stopě, který vypráví příběh z letního tábora o skautovi Edovi a jeho junáckých bratrech, jsem se rozhodla, že vám přinesu rozhovor s dvěma významnými osobnostmi českého skautingu, jejichž vzpomínání na skautské začátky můžete vidět a slyšet právě na tomto DVD. Prvním je JUDr. Jiří Navrátil a druhým spisovatel Jiří Stránský. Každému jsem položila sedm otázek, a protože ani jeden z nich nebyl skoupý na slovo, rozdělila jsem povídání na dva díly. S radostí vám dnes představuji pana doktora Navrátila.

Prvním místostarostou Junáka – svazu skautů a skautek ČR je JUDr. Jiří Navrátil (nar. 1923 v Lipsku, SRN). V roce 1937 ho spolužák přivedl do 4. oddílu Svazu skautů a skautek ČSR v Praze, který měl klubovnu v suterénu domu v Dejvické ulici. Později přestoupil do 2. oddílu, který vedl spisovatel Jaroslav Foglar. Když nacisté skauting zakázali, Dvojka dál tajně pokračovala v Klubu českých turistů. Účastnil se Pražského povstání a od roku 1945 studoval na Právnické fakultě UK. V únoru 1948 ho tzv. Akční výbor kvůli členství v Junáku vyloučil ze studia.

V květnu 1949 byl skautskou pracovnicí Dagmar Skálovou získán pro spolupráci s vojenskou skupinou, která připravovala odstranění komunistické diktatury a obnovu demokracie. Tajná policie však pokus odhalila a účastníky pozatýkala. D. Skálová byla odsouzena na doživotí, J. Navrátil k 20 letům vězení, další skauti k trestům nižším. Byli posláni do jáchymovských uranových dolů, na šachtu Rovnost, kde založili tzv. Roverský kmen Rovnost, který v přísně střeženém lágru odděleném od ostatního světa pomáhal spoluvězňům: sháněl léky, organizoval tajné přednášky a jazykové kurzy, a dokonce založil „vydavatelství“, v němž vyšlo 15 svazečků samizdatů.

V roce 1960 byl J. Navrátil propuštěn na amnestii. Živil se jako čistič bazénů, údržbář a později působil jako překladatel z němčiny, angličtiny a francouzštiny – zprvu pod cizím jménem. Řadu knih přeložil pro známé nakladatelství Odeon. Má manželku Bělu a syna Tomáše. Dosud pracuje jako překladatel a publicista.

V roce 2002 mu Světový kongres WOSM udělil nejvyšší světové skautské vyznamenání – Bronzový vlk, jako prvnímu z Východní Evropy. A loni na Ministerstvu obrany ČR převzal i české vyznamenání Zlatá lípa. Z tohoto kratičkého výčtu je jistě patrné, že doktor Navrátil je významná osobnost nejen českého skautingu, a proto jsme rádi, že si našel chvilku, aby odpověděl na pár otázek.

Vzpomínáte si ještě na den, kdy jste se  poprvé objevil ve 4. oddílu Svazu skautů a skautek, bylo to v roce 1937? Jaké jste měl pocity?

Na první vstup do klubovny se moc nepamatuji. Byla to sklepní místnost s velkými obrazy na stěnách, připadala mi velmi romantická a vonělo to tam po lyžařských voscích a hořícím dřevě. Velmi si zato pamatuji na první výlet do neméně romantického údolíčka nad Vranskou přehradou. Bylo to v lednu, udělali jsme si ohníček, hřáli se u něj a nakonec jsme nahoře na planině svedli sněhovou bitvu se spřáteleným dejvickým 11. oddílem, který tam postavil rozlehlý sněhový hrad. Nikdy předtím jsem něco podobného nezažil.

Byl jste také členem oddílu, který vedl Jaroslav Foglar. Jaký byl Jaroslav Foglar s přezdívkou Jestřáb vedoucí? Máte na něho nějakou hezkou vzpomínku?

S Foglarovou Dvojkou mě seznámil spolužák ze  smíchovského gymnázia Mirek Novák, skautskou přezdívkou Ráček. Několikrát mě tam uvedl jako hosta na tzv. klubovní sobotu a jednou o Vánocích na sváteční odpoledne, kdy si Dvojkaři do klubovny nanosili elektrické vláčky a vybudovali mohutnou železniční síť.

Jestřáb v oddíle dokázal navodit a vytvořit zvláštní ovzduší, jaké mě naprosto okouzlilo. Zvlášť na mladší chlapce dovedl až neuvěřitelně zapůsobit. Sám jsem pak do Dvojky přestoupil vlastně až ve věku, kdy už působivost onoho kouzla starším klukům leckdy trochu více či méně zevšedněla.

Jestřáb byl velkým ctitelem měsíčního světla. Hledám-li nejhezčí či nejsilnější dvojkařskou vzpomínku, byla to „výprava za úplňkem“. Nejprve jsme mlčky putovali tmavým lesem a nahoře na jeho okraji usedli a pozorovali údolí řeky, plochy polí dělené černými rýhami mezí a údolíček, tmavý les na svazích Melechova, nedaleké bizarní skupiny stromů… Krajina tenkrát byla úplně jiná než dnes. Noc byla nocí, nebylo to, čemu říkáme světelný smog (lampy nesvítily – někde možná ještě ani nebyl elektrický proud). Z vesnic jen tu a tam prokmitlo nějaké slabé světélko a všechno zaplavovalo stříbřité měsíční světlo. Bylo to jako nějaký jiný prostor a navíc nás pojilo vědomí kamarádství a přátelství – aniž by se o něm mluvilo. Bylo v tom něco, co nás přesahovalo. Dodnes si tu náladu, ten pocit dokážu připomenout.

Byl jste účastníkem Pražského povstání, jak vzpomínáte na tuto dobu?

Moc na tu dobu nevzpomínám – na zabíjení se člověk spíš snaží zapomenout, i když třeba je někdy nutné. Války jsou mládeži přístupné, a tak spíš vzpomínám na kluky, kteří padli. Jeden z nich Hugo Sedláček má pamětní desku v ulici Na Příkopě – plavili jsme se spolu po řekách, byli jsme oba kapitány ilegálních oddílů vodních skautů… strávili jsme spolu jeho předposlední noc a žertem jsme se loučili Byronovým veršem: „Nuž, sbohem buď! A jestli navždy, pak navždy sbohem buď…“

Když jste v lágru pracoval v dolech, byl jste velkou oporou pro ostatní spoluvězně. Kde se brala ta síla a optimismus, který jste v sobě našel?

Tak to není. Já nikoliv, já takovou oporou určitě nikdy nebyl. Oporou pro ostatní se snažila být skautská skupina, kterou jsme na „lágru“ Rovnost tvořili, a ta samozřejmě i nám samým dodávala sílu. Tajně vyvíjela rozsáhlou činnost: podařilo se zorganizovat ilegální styk s domovem, organizovala přednášky, výuku angličtiny a dokonce „vydávala“ i první české samizdaty – jeden asi před rokem vyšel tiskem v nakladatelství Libri prohibiti. Vyvrcholením byla příprava útěku – podzemní chodbou … To vše by bylo na dlouhé vyprávění. Optimismus se zakládal na omylu. Nikdo nevěřil, že by se nesmyslný a nelidský komunistický režim mohl udržet.

Spatřujete nějaký rozdíl mezi skautingem z dob, kdy jste byl dítě, a tím současným?

Skauting byl jaksi jednodušší. V „mé“ době jsme byli romantičtější a romantičtější byla i krajina kolem. A zejména za války jsme byli až neuvěřitelně skromní. Ovšem to nejdůležitější zůstává a stále platilo a platí: deset velice jednoduchých příkazů Skautského zákona, Slib a tři hlavní zásady či povinnosti, jak je před sto lety stanovili zakladatelé.

{youtube}8WUUPTDe6kw{/youtube}

V čem si myslíte, že skauting dětem, mládeži, ale i dospělým pomáhá?

To je na dlouhý výklad. Skauting ovšem není pro každého, dává příležitost osvědčit se – těm, kdo na to mají – chuť i sílu. A těm také poskytnout skutečné zážitky. A pak i vědomí pospolitosti i přátelství. A to jim pak pomáhá i jako dospělým.

V roce 2002 jste získal od Světového výboru nejvyšší světové skautské vyznamenání – Bronzového vlka. Určitě je pro vás velmi významné, ale vyznamenání určitě není všechno, že?

Teď bych asi měl zatančit skromnostní taneček – jak je v kraji zvykem. Dále je v něm zvykem brát různá vyznamenání a medaile spíše s úsměškem (snad jen s výjimkou medailí olympijských). Bronzového vlka na návrh Světového výboru uděluje Světový kongres Skautského hnutí, tj. delegáti víc než třiceti milionů skautů a skautek téměř ze všech zemí. Za osmdesát let jich udělil necelých tři sta. Proto asi není divu, že jsem jej ve Skopji převzal vážně a s radostí. Vyznamenání samozřejmě není všechno a v naší zemi je dokonce jen velmi málo.

FOTO: archiv FEX