Pradávné kreslené grotesky

Chtěl bych ukázat, že Baba Jaga byla pramáteří Walta Disneye. Není to žádný objev a Disney se veřejně přiznal k svému příbuzenstvu svou „Sněhurkou a sedmi trpaslíky“. Ano, byla to Baba Jaga, byla to kouzla pohádek a staří čarodějové, kteří psali Disneyovi libreta a vedli ruce jeho kresličů.

Řeknu hned důkaz. Ve „Vybraných bájích a pověstech“ K. J. Erbena jsou usvědčující fakta o tom, po kom zdědil Disney své čarodějné umění. Začnu hned in medias res neboli z prostředka a povím vám libreto i kreslířské triky jedné disneyovky:

- Jeden člověk ovdověl, maje dcerušku, a pak se zas oženil. Masecha nenáviděla tu dcerušku i přemýšlela, kterak by ji mohla zahubit. Jednou, když otec někam odejel, řekla jí: „Jdi k tetičce, mé sestře, a popros ji, aby ti půjčila jehlu a nit – ušiju ti košilku.“ Ale ta tetka byla Baba Jaga, noha hnát. Holčička byla čiperná, šla napřed k své vlastní tetičce a ta jí poradila, co má dělat, až k té nevlastní tetičce přijede. Baba Jaga seděla v chaloupce a předla. „Pozdrav pánbůh, tetičko!“ – „Dejž, to pánbůh, dceruško!“  – „Matička mne poslala tebe poprosit, abys jí půjčila jehlu a nit, že mně ušije košilku.“ – „Dobře, zatím se posaď a tkej!“ – Dceruška si sedla za stav a Baba Jaga vyšla ven a řekla své služce: „Jdi, zatop v lázni, umej to děvče a pěkně dávej pozor, chci ji k snídani mít…-

Nedůvěra, s kterou jste začali číst začátek tohoto libreta, byla zcela oprávněna. Ani kocour Felix, ani myšák Mickey, ani pavouk strašidlo, ani žáby, které stepují, ještě nevystupují v této příhodě. – Macecha pošle dcerušku pro jehlu a nit k tetičce. Jakápak je v tom zábavnost? A kde jsou triky kreslířského filmu? – Ale situace se ihned změnila, jakmile jsme se dozvěděli, že tetička chce mít dcerušku k snídani. Taková snídaně je sice neobyčejná věc, ale má tu výhodu, že jsme hned plni zájmu o takový jídelní lístek, že jsme ihned účastni v ději – abychom tak řekli – všemi smysly.

Ale v tetiččině snídani není ještě nic z Disneyovy techniky. Mohlo by se právem namítat, že i toto uvedení do děje jest hotový „obraz ze života“ a že je tu popsána věrně podle skutečnosti teta, která nenáviděla svou neteř tak, že by ji zlobou „sežrala“.

Kdybyste tedy takto vyprávěli příhodu pro libreto českého zvukového filmu, dospěli byste k vylíčení událostí, které se sběhly mezi příbuznými, tetou a neteří a vaše nedůvěra k takovému libretu by vzrostla tolik, že byste odložili věc už po prvních stránkách. Nenávist mezi příbuznými je přece taková všední a nezábavná věc.

A právě proto vám dokáži, že to, co dělá vyprávěné příhody zábavnými, jsou skutky a fakta zcela neskutečná, fantastická, ba absurdní – jako je např. recept staré čarodějnice, jak se lze udělat krásnou – anebo fakt, že milionářův synek je sžírán tak silnou touhou poznat život přístavního dělníka, že se dá najmout na nošení beden a přitom se zamiluje do rybářovy dcerky… Obou těchto nepravděpodobností a absurdností může vypravěč použít. Za pomoci oné čarodějnice se dělávaly pohádky, ta druhá absurdnost o milionářově synkovi by mohla sloužit za námět pro americký film s Gary Cooperem.

Pohádka má ovšem tu výhodu, že se nevydává za něco, čím nemůže být.

Filmům však lidé věří a nejsou to jen hoši, kteří si vezmou z filmu návod pro svou lupičskou výpravu, ale jsou to i dospělí lidé, kteří teprve v biografu probudí svou lásku a své přesvědčení, jsou to i velcí diváci, kteří se teprve při dívání na film rozhodují mezi oddaností svobodě a nesvobodě, mezi přízní k týraným nebo tyranům; tito diváci, životem usoužení a zkoušení dají se teprve filmem získati k víře ve šťastné výhry z loterií, v lásku krásných milionářek atd. A filmová výroba kalkuluje právě s touto vírou, a mocní tohoto světa jí dovedou využít.

Disney nepočítá s touto zvrácenou vírou. Nelze se proto divit, že Disney a kreslíři filmových grotesek se stali mnohým divákům představiteli toho, co se zve skutečným filmovým uměním. Nelze se také divit, že se Američané rozhodli zavěsit Disneyovy kresby hned vedle slavných Rembrandtů. Walt Disney representuje v museích „umění pohyblivého obrazu“ vedle Rembrandta, který zůstává představitelem toho, čím byl „obraz nepohyblivý“. Kdokoli bude útočit na umění proto, že jeho zobrazení života není věrné, že používá nerealistických prostředků, že maluje ryby jako hvězdy, mouchy jako aeroplány a pavouky jako stroje, nebo že maluje zátiší s ovocem a loutnou jako sklad obdélníků a zavinutých čar – kdo bude pro toto útočit na umění, obrací se proti zákonům, jež jsou trvalejší, než zákony kteréhokoli státního režimu. I kdyby byl veden tento útok od lidí mocnějších než byl Napoleon, vyjde naprázdno, protože útočí na věci, které jsou stejně staré jako lidský rod, protože útočí na věci, jež trvají v člověku všech dob a všech národů. Neboť člověk uskutečňoval v pohádce něco, co lze uskutečnit právě jen vyprávěním, a uskutečňoval v obraze něco, co lze uskutečnit právě jen kresbou. Disneyova kresba používá neskutečných proměn slovem. Shoda pohádky a kresleného filmu jest tím významnější, že dosvědčuje věčné zákony umění fakty tak vzdálenými. Tvrdím, že básnickost disneyovky jest jednoho rodu s touto pohádkou:

- Baba Jaga přiŠla k oknu a ptala se: „Tkáš-li, milá dceruško?“ – „Tkám, milá tetičko.“ Baba Jaga pak odešla a dceruška dala kocourovi kus slaniny a otázala se: „Možno-li odtud nějak ujít?“ – „Tuhle máš hřebínek a ručníček,“ řekl kocour, „vezmi je a utíkej. Baba Jaga se za tebou požene a když bude blízko, hoď za sebe nejprve ručníček a udělá se široká řeka. Přejede-li přes řeku a bude za blízko, hoď za sebe hřebínek a udělá se hustý les: tím už neprojde.“ -

Jakkoli není tento chytrý kocour kocourem Felixem, přece již za časů našich babiček a jejich babiček věděl o všech kresebných tricích pohyblivého obrázku. Tvrdím, že pohádkový kocour věděl o těch zázračných proměnách věcí, o nichž jsme myslili, že je teprve objevil kreslený film. Chtěl bych dokázat, že tento pohádkový kocour naučil kocoura Felixe proměňovat deštník na padák, mlecí strojek na strojní pušku, hrníček na pozoun – že jej naučil oživovat věci v nekonečných proměnách. Kocour Baby Jagy vás přesvědčil, že třásně ručníku stékají po splavech v bílých stružkách, že se ručník vlní jako vodní proud, a že se může rozložit a táhnout po zemi tak, aby vzdálil od sebe kraj od kraje, že je už více nikdo nemůže spojit, leda převozník; kreslířská proměna hřebínku v les nebyla svou fantasií předstižena žádným americkým kreslířem filmu.

Nejzábavnější jsou však v kresleném filmu pronásledování a honičky, v nichž všichni – ať je to strašidelný pavouk nebo vojensky útočící komár a jeho šiky, anebo krvežíznivý lidský lotr – vynakládají všechen um, aby stiskli obět do svých dravčích drápů. Každý fantastický prostředek pronásledovatele je předstižen fantasií nevinné oběti. Pohádka vám tedy popíše takovou kreslenou honičku, v níž se využívá stoupy, která vylétne s Babou Jagou jako meziplanetární raketa – a kde oživuje břízka se svýma dlouhýma bílýma ručkama, jež šlehají pronásledovanou ohebnými metlami, kde oživují čepy vrátek a nabývají očí, nosů a úst, které nesnesitelně řvou a pískají – kde oživuje vše, protože se vše účastní honičky, v níž musí být dobrý člověk zachráněn, protože jen on může zachránit život a víru v něj:

Dceruška vzala ručníček a hřebínek a dala se na útěk. Vrata se chtěla zaklopit – nalila jim pod čípky máslíčka a propustily ji. Břízka jí chtěla oči vyšlehat – obvázala ji šátečkem a tak ji propustila. A kocour sedl za stav a tkal: nenatkal tolik jako zamotal. Baba Jaga přišla k oknu a viděla, že holčička utekla, a začala kocoura bít a jemu nadávat. „Já už ti tak dlouho sloužím,“ řekl kocour, „a nedalas mi ani kůstky; a ona mi dala slaniny.“ Baba Jaga, noha hnát, rychle sedla na stoupu, paličkou poháněla, stopu za sebou zametala pometlem, i pustila se honem za holčičkou. Holčička přiklonila ucho k zemi a slyší, že ji Baba Jaga honí a že je už blízko. I hodila za sebe ručníček a udělal se široká řeka Baba Jaga přišla k řece a zlostí zuby zaskřípala. Pak se vrátila domů a přihnala k řece své voly a ti vypili řeku dočista. Pak se opět pustila za holčičkou. Když už byla blízko, hodila holčička za sebe hřebínek a udělal se les. Baba Jaga začala jej hrýzt a jakkoli se namáhala, nemohla ho prohrýzt, i vrátila se domů.

Zdroj: Kinorevue čís. 29, roč. V. (1939), autor: Jindřich Honzl

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.