Dalibor z Kozojed - operní rebel
Historická realita se většinou liší od uměleckého ztvárnění. A zvláště, pokud je to ztvárnění operní. Jedním z takových je wagnerovsky dokonale laděná opera Bedřicha Smetany, která si jako námět vybrala příběh rytíře Dalibora z Kozojed. Děj opery je samozřejmě naprosto odlišný od skutečnosti. A vlastně ani jinak to být nemůže. Realita je totiž většinou příliš fádní a někdy i nudná.
Operní příběh vypráví, jak ušlechtilý zeman Dalibor pomáhal poddaným ze sousedního panství, když povstali proti svému krutému pánovi Adamovi Ploškovskému. Spolu s nebohými nevolníky přepadne sídlo jejich pána a Adama Ploškovského zabije. Dcera zabitého jménem Milada pak Dalibora dostane před královský soud a ten ho v duchu zákona odsoudí k trestu smrti. Teprve během soudu Milada poprvé spatří Dalibora a rázem se do něj zamiluje, jak to tak v operách bývá. Současně nějak pochopí, že jednal čestně. Snaží se dosáhnout odpuštění a zmírnění jeho trestu, pokusí se mu dokonce pomoci uprchnout, ale vše je marné. Dalibor k jejímu žalu skončí na popravišti.
Skutečný historický příběh je jiný. Na počátku 16. století vládly v českých zemích neutěšené poměry. Král Vladislav Jagellonský sídlil v Uhrách a doma si šlechta a bohatá města dělaly, co se jim zlíbilo. Doplácel na to nejen venkovský lid, ale i chudí zemané. Ti se snažili svou mizernou ekonomickou situaci vylepšovat občasným přepadením někoho zámožného. Většině z nich to prošlo. Právě to udělal i Dalibor z Kozojed, když přepadl panství svého bohatšího souseda. Situaci mu usnadnil fakt, že Adam Ploškovský se svými poddanými nezacházel v rukavičkách. A tak se vesničané nejen nepostavili na odpor, ale ve své naivitě se okamžitě přidali k Daliborovi. Netřeba dodávat, že Dalibor sousední panství napadl nikoli proto, aby jeho poddaným pomáhal, ale aby si nakradl co nejvíce.
Kdyby se spokojil jen s kořistí, možná by mu to prošlo, ale udělal hrubou taktickou chybu. Když se vrátil domů, přišli za ním poddaní ze sousedního panství, kterým došlo, že za povstání proti pánovi přijde trest. A tak nabídli Daliborovi, že se stanou jeho poddanými, pokud zabrání, aby je někdo potrestal. Poddaní tehdy představovali majetek, a tak Dalibor ochotně souhlasil. Jenže se trestu nevyhnuli ani vesničané, ani Dalibor. Krajský hejtman poslal na jeho statek oddíl ozbrojenců, Dalibora dal spoutat a odvézt na Pražský hrad. Tam zrovna přestavěli věž, do které provinilého zemana uvěznili. A protože byl prvním vězněm, nazvali ji Daliborkou. Dalibor byl odsouzen k trestu smrti a sťat katem.
To, proč tak pohněval své soudce, nebyl fakt, že loupil a prolil krev urozeného souseda, ale to, že se ujal jeho poddaných. To byla věc nesmírně nebezpečná. Od husitských válek šlechta postupně utužovala svou moc nad poddanými. Ještě v polovině 15. století totiž neexistovalo nic podobného, co známe pod pojmem nevolnictví. Lidé na venkově byli osobně svobodní, mohli se stěhovat a přecházet z panství na panství. Po husitských válkách, kdy se část vesnic vylidnila, se vrchnost snažila přilákat poddané svých sousedů (existovaly dokonce „investiční pobídky“, pokud poddaní přešli na jiné panství, dostávali různé úlevy a nová práva). Aby tomu zemský sněm zabránil, začaly se podobné praktiky trestat. A právě na to doplatil Dalibor z Kozojed.
V opeře se vypráví o tom, že Dalibor hrál krásně na housle (a tím, kromě svého mužného vzhledu, obloudil Miladu). Libretista si totiž pečlivě prostudoval všechny dochované písemné prameny o tomto případu a tam našel zmínku, že Daliborovi byly dány housličky. I usoudil, že šlo o hudební nástroj, byl přece v duši umělec. Přesně tak vznikají nejrůznější mystifikace. Ve středověkém trestním právu se jako housličky označoval speciální druh poutání vězně pomocí dvou trámků, které měly výřez pro krk a dva menší pro ruce. Vězeň byl spoután tak, že musel držet zvednuté ruce na úroveň krku, zastrčené v oněch „housličkách“. Vzdáleně to připomínalo držení skutečného hudebního nástroje, a proto se tak posměšně říkalo i těmto poutům. Někdy se také v katovském žargonu říkalo housle skřipci, na němž byl vyslýchaný mučen, a provazům, jimiž se odsouzenec natahoval, se říkalo struny. Pořekadlo, že nouze naučila Dalibora housti, neznamenalo nic jiného, než že se teprve během mučení přiznal ke své vině.
Dalibor je překrásná opera, byť má její hlavní hrdina k realitě daleko. Umění si však může podobnou licenci na rozdíl od historické vědy dovolit.
FOTO: Vlastimil Vondruška