Hmota ožila

Panáček jde, otáčí se a pokyne rukou. Za ním vyrůstá rázem ze země jeho dvojník. Jde stejně jako on. Ze země vyrůstají však už další a další panáčci. Všichni jsou stejní a stejně se pohybují. Je jich už celé náměstíčko. Oni však vyrůstají stále.

Diváci, unavení milostnými historkami, které se už tolikrát opakovaly, neboť La Bruyére se asi nemýlil, se rázem probouzejí. Diváci, apaticky přijímající těžkopádné slovní dialogy najednou nepotřebují vůbec slov a rozumějí. Diváci, pamatující slavné údobí němého filmu, který byl skutečně filmem, ožívají a radují se, že mor literárního a divadelního zvukového filmu nepohřbil ještě pravý smysl filmu úplně. Že vzniklo něco, co je novým, malým světélkem v krisi celého filmu, který je ve slepé uličce. Neboť film bude muset hledat novou skutečnost bez psychologismu na podkladě estetickém a etickém. Uvědomí si to naše generace a porozumí vůbec kdy těmto problémům filmu? Stěží. Ale mějme aspoň radost a veselme se z tohoto našeho nového světa, kde je zatím všechno dovoleno. Neznáme ani zákonů, ani pravidel nebo logiky tohoto podivuhodného světa loutek. A to je to nejkrásnější. Jsme tu jako objevitelé v cizím, neznámém kraji.

Loutka se otáčí a kyne rukou. Je třeba vytvořit 30 jednotlivých snímků. Je třeba rozložit pohyb na jednotlivé fáze, neboť iluse vzniká promítnutím několika obrazů statické figurky v těchto určitých pohybových fázích. Dostaneme tak smysl, který potřebujeme.

Panáček si narazí klobouk na 20 okénkách a smutně táhne za sebou hůl na 200 okénkách. Není třeba slov. Kdyby tyto figurky promluvily, staly by se otroky a bylo by po všem. Stačí jim jen přesně určená okénka pro pohybové fáze. Ke krátkému filmu, trvajícímu asi 10 minut, je jich třeba jen asi 16.000. Technika a lidský důmysl zvítězily. Hmota ožila. Hadroví a dřevění panáčci s kovovými klouby a dráty, to jsou ty nové filmové hvězdy, které nepotřebují kosmetických salonů ani líčidel. Stačí jim jen ohnout o stanovený kus drátěnou nohu a exponovat.

Vzniká tak život, který nezná zákonů a konvence. Je krásný ve své nespoutanosti. Nepotřebuje vůbec slov.

Vzniká nová optická iluse…

Zdroj: Kino ročník I, číslo 27-28, vyšlo 20. prosince 1946, napsal Drahoslav Holub

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.