Mariánský kult

Srpen je další z letních měsíců, kdy se věřící od středověku věnovali raději práci než zábavě, a mnozí dokonce trávili čas spíše na poli než v kostele. To samozřejmě nemohla nechat církev bez povšimnutí. Ta středověká však byla mnohem moudřejší, než je většina dnešních politických inkvizitorů. Věděla, že prostřednictvím zákazů lze těžko člověka donutit, aby dělal to, co je podle teologů správné.

Jen na okraj, středověká církev ve skutečnosti nekontrolovala každého jedince, jen se snažila poučit ho v tom, jak dosíci spasení. Stanovovala hranice, které by neměl věřící překročit, ale nechávala na něm, zda si nalezne cestu ke spáse. Teprve v baroku se církev změnila v přísnou instituci, která kontrolovala prostřednictvím zpovědí myšlení lidí, špehovala a trestala každý náznak touhy po svobodě.

Aby přiměla věřící i v létě věnovat se zbožným myšlenkám, umístila církev do srpna jeden z nejvýznamnějších svátků té doby. Byl spojený s mariánským kultem a nazýval se Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen). Dnes nám však může připadat neuvěřitelné, že ani Panna Maria to neměla v očích církevních otců kdysi snadné.

První křesťané totiž uctívali výhradně kult Ježíše Krista. O božství Panny Marie se v evangeliích nehovoří, a proto ho nepřijali ani první křesťané. Teprve koncil v Konstantinopoli v roce 381 přijal tezi, že Kristova matka Maria byla pannou a počala zásluhou Ducha svatého.

Na koncilu v Efesu v roce 431 byla tato teze prohlášena za dogma (tedy základní kámen víry, o kterém se nediskutuje a nepochybuje). Bylo to v reakci na učení nestoriánů; podle nich byla totiž Maria obyčejnou ženou, která porodila Ježíše jako syna člověka a nikoli Boha. Teprve tato polemika přiměla oficiální církevní kruhy uvažovat o tom, že by měla být do rámce víry nějakým způsobem začleněna i Panna Maria. Jenže v církvi nejde nic rychle (zvláště pokud jde o ženy), takže až do 12. století stála Panna Maria hluboce ve stínu svého syna Ježíše Krista. Občas jí byl zasvěcen nějaký chrám, ale to bylo všechno.

Naprosto nebývalý růst jejího kultu způsobila až první křížová výprava do Svaté země a ideál středověkého rytířství. Obraz krásné, čisté a neposkvrněné ženy byl myšlení rytířů bližší než mystický Spasitel (navíc prezentovaný latinsky slouženými bohoslužbami).

Kult Panny Marie se rychle začal šířit Evropou a většina chrámů té doby byla zasvěcena jí (francouzské Notre Dame znamená Naše Paní, čili Panna Marie).

Na konci 13. století vzrostla lidová víra v Pannu Marii do té míry, že ji začali se znepokojením sledovat církevní teologové, neboť hrozilo, že zastíní uctívání samotného Ježíše Krista. To samozřejmě vedlo k četným polemikám, z nichž hlavní se vedla o božskou podstatu Panny Marie. Zvláště nebezpečné bylo pro tehdejší pojetí víry učení o tělesném nanebevzetí. I když se tahle myšlenka objevila už v 5. století, na pořad dne se dostala až ve 13. století. Oponenti se bránili poukazem na to, že pak už je jen krůček k tomu, aby se předmětem uctívání stala Panna Marie a nikoli Ježíš Kristus. Tahle polemika byla ukončena papežem Piem II. až v roce 1950, kdy po více než 15 stoletích diskuzí vyhlásil dogma o nanebevstoupení Panny Marie.

Jiným zajímavým rysem církevního života bylo, že se nemuselo krýt oficiální dogma s tím, jak věřící uctívali Ježíše Krista. I když se učenci přeli, zda Panna Maria na nebesa vstoupila či ne, mezi nejvýznamnější církevní oslavy patřil její svátek Nanebevzetí. V Jeruzalémě se slavil už v 5. století, v Římě v 7. století a od 12. století všude v celém křesťanském světě. Byly mu také zasvěceny četné kostely. S tímto svátkem se pojí také růženec.

Podle autora Zbraslavské kroniky nebylo v polovině 14. století téměř člověka, který by ho neměl zavěšený u pasu. Předobrazem křesťanského růžence byla zřejmě islámská modlitební šňůra s 99 kuličkami, kterou přivezli křižáci v 11. století z výpravy do Svaté země. Název růženec vychází z latinského rosarium – růžová zahrada a připomíná růžový věnec Panny Marie. Stejně jako islámská šňůra, i růženec byl pomůckou k odpočítávání modliteb (zavedli zřejmě dominikáni). Jako růženec se od středověku označoval soubor opakovaných modliteb k Panně Marii, odpočítávaných pomocí korálků. Ty byly navlečené na šňůrce pět krát po deseti; mezi nimi byl vždy jeden korálek větší. Na konci růžence byly ještě přivěšeny tři menší a jeden větší korálek a křížek. Korálky do růženců se zhotovovaly z různých materiálů, od přírodnin, dřeva a skla až k drahým kamenům. U nás se pro ně ujalo pojmenování pateříky, právě tak jako se růženci říkalo pateř nebo páteř (podle prvních slov modlitby Pater noster).

FOTO: Vlastimil Vondruška