Interwiew s Natašou Tanskou

Skutečně dospělá. Jen málokdo by v této štíhlé a půvabné slečně poznal Barunku z Čápova filmu Babička. A přece – je to Nataša Tánská, tatáž, kterou pozorné oko filmaře objevilo před lety uprostřed houfu nadšených děvčátek, okouzlených přítomností nositelů známých jmen, kteří tehdy o zlínských filmových žních vpadli na plovárnu Baťových závodů.

Nataša dlouho, co pohřbili pod leteckým vzpomněl na něžné děvčátko z Preludia, a nemusím líčit pocity, do jakých nás tato zpráva Naštěstí byla falešná. Tak falešná, se statisíce našich diváků co nevidět setkají s Nataškou tváří v tvář v novém Vávrově filmu Předtucha, tak falešná, jako že tu dnes stojím na rampě barrandovského atelieru a na krok ode mne ona, děvčátko, pardon slečna Nataša Tánská, aby na chabém zimním slunci našla trochu osvěžení po práci v atelieru. (Mimochodem, zkusili jste někdy hledět celý den proti rozpálené „sedmnáctce“?)

A tak začal náš rozhovor. Podle všech mezinárodních pravidel, platných pro rozhovor mezi dvěma lidmi, kteří se setkali po prvé v životě, jsem se nejprve zmínil o počasí, záhy však se náš hovor stočil k „tvrdé skutečnosti“. A tu je tedy první z Nataščiných odpovědí:

Právě jsem se připravovala na příští den do školy, když mi přinesli telegram, abych přijela do Prahy k filmové zkoušce. Pocity, jaké se mne v té chvíli zmocnily, nedovedu slovy popsat. Nerada bych vám říkala hlouposti o tom, co pro mne znamená film, ale aspoň jedno mi věřte: že jej mám strašně ráda. Byla jsem šťastna jako nikdy předtím, když jsem dokončila Babičku a četla pochvalné referáty o svém vystoupení. Po Preludiu však na mne zapomněli a teprve ten telegram, který přišel po šesti letech, mi přinesl novou příležitost. Řeknu to bez přikrašlování: bláznila jsem radostí. Ale brzy jsem dostala strach.

Chápu. Zahlédl jsem vás u zkoušek a vím, že jste měla těžkou konkurenci.

Byla jsem sama překvapena, když jsem viděla, kolik dívek se ucházelo o roli Jarmily. Dovedete si představit, že mé sebevědomí za mnoho nestálo, když jsem se dozvěděla, že většina těchto dívek má dramatickou průpravu, ba některé že jsou dokonce absolventkami dramatické konservatoře.

Hm, a přece jste to byla vy, koho uvidíme na plátně. Řekněte mi však, co soudíte o takových zkouškách?

Myslím si, že mnohému uchazeči může být ublíženo a často tomu hledanému. Zvláště nám mladým vadí často tréma.

Měla jste trému?

Hroznou. Naštěstí mě držela jenom den.

Pokud vím, bylo výkonu vašich konkurentek často vytýkáno, že je příliš divadelní. To mě přivádí k otázce, jaký je váš vztah k divadlu?

Divadlo mě nikdy skutečně nelákalo. Totiž – herecky nelákalo, mohu-li to tak říci. Jinak chodím do divadla ráda.

Jak se vám pracuje s režisérem Vávrou?

Režiséru Čápovi jsem kdysi říkávala „otec Čáp“. Režiséru Vávrovi tak sice neříkám, ale zachází se mnou stejně přátelsky. Snažím se mu vyhovět, jak nejlépe dovedu a doufám, že se mnou není příliš nespokojen.

A jeho nová metoda… ?

Myslíte ono předběžné nafilmování celých scén jako na divadle? Řekla bych, že tím získává především sám režisér, z herců pak hlavně ti sebekritičtější a zkušení. Pro mne měla tato metoda význam především v tom, že jsem viděla, v jaké souvislosti je můj záběr k záběru předešlému i následujícímu. Abych mluvila pravdu – nebyla jsem moc spokojena se svým výkonem, připadal mi studený a nesmělý. Výhoda je v tom, že nešlo o definitivní záběr a že tedy mám možnost napravit svůj výkon, jak nejlépe budu umět.

A ještě jednu otázku mi dovolte: natáčení interiérů se blíží ke konci. Co potom – vrátíte se na Slovensko?

Ovšem! Domů, do školy. Až teprve zase na jaře se vrátím k pokračování na exteriérech. Nu, a teď si představte, že premiéra Předtuchy bude až někdy na podzim! To budou pro mne muka čekat tak dlouho, jak to dopadne. Tolik lidí mi věří a já bych je nechtěla zklamat. Netoužím po laciné slávě, ale snad v tom není nic špatného, řeknu-li, že bych chtěla… že bych se chtěla všem líbit … že bych chtěla, abyste mě všichni rádi viděli na plátně – –

Pozn. red.: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

ZDROJ: J. Holíček, (Kino, 1947)