Vlasta Burian - král komiků i zavržený umělec

Vlastním jménem Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci a před válkou byl nazýván „králem českých komiků“. Jeho otec byl krejčí s divadelními zálibami. Vlasta se učil kupectví, byl však častým návštěvníkem divadla a brzy se mu podařilo proniknout za kulisy jako sboristovi. Záhy přešel ke kabaretu, začínal u Karla Hašlera v Rokoku, kde zejména svou imitační schopností dosahoval velkých úspěchů. Působil v Červené sedmě a na některých divadelních scénách až do doby, kdy založil vlastní divadlo. Hostoval dokonce v Národním divadle v Labichově Slaměném klobouku a za okupace se na naši první scénu pohostinsky vrátil jako Principál v Talichově nastudování Prodané nevěsty.

Ve dvacátých letech byl označován za „absolutního komika“. Jeho publikum se často smálo ještě dříve, než vystoupil na scénu, a Burian jej suverénně ovládal. O jeho hereckém umění nebylo pochyb a seriózní divadelní kritika jen litovala nicotnosti cílů, k nimž nevšední síla jeho komiky směřovala. Otokar Fischer o něm psal jako o „mlýnu, poháněném bezesporu dravým živlem, ale meloucím naprázdno“. Kritika poukazovala i na některé negativní rysy jeho osobnosti, jakými byly např. primitivní velikášství, záliba v uniformách, umělecká nekázeň a rovněž nekolegiální jednání s herci vlastního divadla, se kterými zacházel nikoli jako s partnery, ale jako s pouhými zaměstnanci, stojícími hluboko pod ním. Často býval srovnáván s Chaplinem nebo Groucho Marxem, ovšem s výtkou, že mu chybí jejich tvůrčí duch.

Ve filmu se poprvé objevil 1923, tedy v době, kdy dosahoval velkých úspěchů na prknech Longenovy Revoluční scény. Po Antonově komedii Tu ten kámen si zahrál ještě ve třech němých filmech Svatopluka Innemanna Falešná kočička, Milenky starého kriminálníka a Lásky Kačenky Strnadové. Jejich úspěch však zůstal daleko za Burianovými úspěchy divadelními. Proto až do příchodu zvuku na práci před kamerou rezignoval.

Rozhodujícím momentem pro jeho filmovou dráhu byl rok 1930, který přinesl jeho první zvukový film C. a k. polní maršálek v režii Karla Lamače. Z průměrného komika předchozích filmů, v nichž mu chybělo mluvené slovo a zpěv, se rázem zrodil neodolatelný filmový klaun a výborný herec. Scéna ke konci filmu, kdy na rozkaz pravého maršálka mu zpívá posměšnou velezrádnou písničku, pro kterou byl kdysi suspendován, patří ke kabinetním ukázkám jeho mimického a současně pěveckého umění, stejně jako scény se zrcadlem, před kterým si zkouší maršálskou uniformu.

Do konce druhé světové války natočil Burian ještě přes dvě desítky filmů, převážně adaptací her vlastního divadelního repertoáru, vděčně přijímaných jeho publikem, ovšem obřího úspěchu Maršálka již nikdy nedosáhl. S Karlem Lamačem natočil ještě filmy On a jeho sestra (původně navrhovanou partnerskou dvojici V+W vystřídal s Anny Ondrákovou), Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí a U pokladny stál. Právě v Lamačově situační komedii U pokladny stál, kterou natočil podle repertoárové hry Burianova divadla, jejímž autorem byl dr. Jiří Verner, chirurg vinohradské nemocnice, předvedl Vlasta Burian jedno ze svých proslulých kabaretních čísel, a sice slavnou „Baladu o deliriu tremens“.

Umělecky výraznějším režisérem jeho filmů se stal Martin Frič. Po titulní roli ve frašce Anton Špelec, ostrostřelec a roli holiče Šuplátka v česko-polském koprodukčním filmu Dvanáct křesel, v němž byl jeho polským partnerem Adolf Dymsza, vytvořil své nejhodnotnější filmové postavy v adaptacích jednak Gogolova Revizora a pak sociální notou neseného románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu. V prvním hrál nepravého revizora Chlestakova, v druhém rytmistra Kylliana.

Z třiadvaceti filmů, natočených v letech 1930-42, režíroval Lamač osm, Frič devět a o zbytek se podělili Miroslav Cikán (Hrdinný kapitán Korkorán, Provdám svou ženu), Vladimír Slavínský (Ryba na suchu, Zlaté dno), Jan Sviták (Přednosta stanice) a Ladislav Brom ve spolupráci s hercem Čeňkem Šléglem (Ulice zpívá). V žádném z těchto filmů však nedosáhl uměleckých kvalit snímků Fričových nebo Lamačových.

Ve většině filmů mu byl neodlučitelným partnerem jeho divadelní „přihrávač“, pozdější národní umělec Jaroslav Marvan.

Za okupace vyvolal Burianův společenský styk s nacistickými pohlaváry a jeho rozhlasové vystoupení, v němž parodoval vedení našeho zahraničního odboje, bouřlivý odpor. Po osvobození zmizel někdejší „král komiků“ na čas v propadlišti politických provinilců. Řízení podle tzv. „malého dekretu“ bylo proti němu sice zastaveno, ale byl potrestán několikaletým zákazem veřejného vystupování.

Na prahu své šedesátky se pokusil začít znovu, na divadle i ve filmu. V první polovině 50. let získal angažmá u J. Frejky ve Státním divadle v Karlíně, od 1953 se věnoval estrádní zájmové činnosti. Současně se objevil ve filmové veselohře Oldřicha Lipského Slepice a kostelník, ve filmu Václava Wassermana a Ivo Nováka Nejlepší člověk podle povídky Václava Štecha Nejlepší muž, v pohádce Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král, v níž si v roli královského rádce Atakdále zahrál po boku Jana Wericha, a několika dalších filmech. To však již byla labutí píseň Burianovy filmové práce. Někdejší úspěch se nedostavil. Úspěšnější byly jen střihové filmy z jeho starších předválečných komedií, Kolotoč humoru natočený M. J. Krňanským, Burianův medailon v režii Bohumila Brejchy a zejména celovečerní film Vladimíra Síse a Rudolfa Jaroše Král komiků, na kterém spolupracoval vedoucí pracovník tehdejší Čs. filmotéky Myrtil Frída.

Vlasta Burian zemřel v Praze 31. ledna 1962. Jeho předválečné filmy se však dodnes těší pozornosti diváků a trvale vyvolávají vděčný ohlas napříč generacemi.

DO OBCHODU - KOUPIT DVD

FOTO: archiv FEX