Luděk Munzar - herec, recitátor a dabér

Narodil se 20. března 1933 v Nové Včelnici u Kamenice nad Lipou, avšak dětství prožil ve Smiřicích u Hradce Králové. Absolvoval obchodní akademii, chtěl být vojenským letcem, ale už za středoškolských studií hrál jako ochotník v Hradci Králové divadlo, a to také nakonec zvítězilo. V letech 1952-56 studoval herectví na pražské DAMU, kde byl žákem prof. Vítězslava Vejražky. Po jedné sezóně v Městském divadle v Mladé Boleslavi byl roku 1957 angažován Otomarem Krejčou do činohry Národního divadla. Stal se tu představitelem mladých nezkrotných mužů ve velkých rolích domácího i světového repertoáru a postupně vyzrál v představitele nesentimentálních mužských typů s bystrým intelektem a pevnou vůlí k činům. Jako herci se mu stal vlastním střídmý projev, potlačující nepodstatné detaily.

V roce 1977 byl jmenován zasloužilým členem Národního divadla, na jevišti naší první scény také režíroval (Lev v zimě, 1989) a působil zde až do roku 1990, kdy po neshodách s tehdejším vedením souboru odešel i se svou manželkou, herečkou Janou Hlaváčovou, z divadla a začal se věnovat především své druhé lásce – automobilům.

Už počátky jeho herecké kariéry jsou spjaty s filmem. Na stříbrném plátně se poprvé mihl ještě jako posluchač DAMU v Krškově přepisu Smetanovy opery Dalibor, kde mu byla svěřena role panoše. Ve stejném roce mu dal první velkou příležitost také režisér Alfréd Radok, který jej obsadil do role Frantíka Projsy ve své adaptaci knížky Adolfa Branalda Dědeček automobil o průkopnících automobilismu a prvních automobilových závodech. Tento titul mu přinesl nejen popularitu, ale také i celoživotního koníčka. V následujícím roce přišla další a hlavní role, byl to Honzík v Gajerově přepisu románu Karla Ptáčníka Ročník jedenadvacet, poté se již jeho tvář objevovala na plátně každoročně.

Z výrazných rolí v 60. letech si připomeňme Jirku z Vávrovy adaptace Hrubínovy hry Srpnová neděle (1960), Borka z Krškova poetického snímku Kde řeky mají slunce (1961), šéfa party chuligánů Ancka v Helgeho Prvním dnu mého syna (1964), raněného vojáka v Kachyňově Kočáru do Vídně (1966), zbabělého frátera Bonaventuru v Daňkově historickém dramatu Královský omyl (1968) nebo bezcharakterního Pavla Zemánka v Jirešově Žertu (1968).

Jeho filmografie 70. let se obohatila o další více než desítku rolí, většinou však již v umělecky druhořadých filmech. Hrál mj. v několika kriminálních příbězích – Sedmého dne večer (1974), Dům Na poříčí (1976), Čas pracuje pro vraha (1979). Na počátku 80. let mu velké herecké příležitosti poskytli režiséři Otakar Vávra ve své druhé, aktualizované adaptaci Čapkova Krakatitu, v Temném slunci (1980) a Jiří Sequens v dramatu Ta chvíle, ten okamžik (1981), ale především režisér Jaromil Jireš, který jej obsadil do hlavní role svého lyrického životopisného filmu Lev s bílou hřívou (1986), vyprávějícím o zápasech a láskách hudebního skladatele Leoše Janáčka. Ten také jeho filmografii prozatím uzavírá.

Své herecké mistrovství uplatňoval i v dabingu a především často jako recitátor v rozhlase. Na televizní obrazovce se objevoval již v době živého vysílání, kdy v televizi působil také jako hlasatel a komentátor. Jako herec má na svém kontě dlouhou řadu her, inscenací a filmů (např. Paní Bovaryová, Waterloo, Klobouk plný deště, Královská hra, třídílná inscenace Dušana Kleina I ve smrti sami podle románu Hanse Fallady z roku 2003), seriály Synové a dcery Jakuba skláře; v mnoha z nich, podobně jako ve filmu, hrál s Janou Hlaváčovou. Nejnověji se stal televizním divákům průvodcem po našich rozhlednách (cyklus Rozhlédni se, člověče, 1999), památných stromech (cyklus Paměť stromů, 2002) a pramenech (cyklus Zpět k pramenům, 2004). Jeho herecké mistrovství nemohlo být přehlédnuto ani za komunistického režimu a v roce 1968 mu bylo uděleno vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1982 titul zasloužilý umělec.

FOTO: archiv FEX