Jiřina Štěpničková - představitelka vesnických dívek a žen

Narodila se 3. dubna 1912 v rodině zaměstnance pražských elektrických podniků. Od dětství milovala sport, film a divadlo. Proti otcově vůli, ale za matčiny podpory, vystudovala dramatické oddělení pražské konzervatoře, i když původně to měl být zpěv. Ještě za studií, od roku 1928, se objevovala na scéně Osvobozeného divadla, spolupracovala s režisérem Jiřím Frejkou a s E. F. Burianem a jeho voicebandem. Těsně před absolutoriem konzervatoře byla angažována Národním divadlem, v jehož činoherním souboru působila v letech 1930-36.

Následně přešla do Městského divadla na Vinohradech, kde vytvořila řadu velkých tragických rolí a kde svůj vitální realistický projev uplatnila i v postavách veseloherního, zejména shakespearovského repertoáru. Na vinohradských prknech hrála střídavě jako členka a stálý host od roku 1936 až do tragického podzimu 1951, kdy se zahnána do hluboké psychické krize pokusila 22. října ilegálně přejít i se svým tehdy čtyřletým synem Jiřím přes hranice. (Otcem dnešního člena činohry Národního divadla Jiřího Štěpničky, který se narodil v dubnu 1947 za hereččina pobytu v Londýně, byl o pět let mladší profesor kreslení Jan Samec. Jejich manželství ale trvalo jen něco přes rok.)

Za neúspěšný pokus o útěk za hranice byla obžalována z velezrady a exemplárně potrestána.

Po vyšetřovací vazbě a soudu, který jí vyměřil patnáctiletý trest a propadnutí majetku, byla eskortována do pankrácké věznice, kde čekala na výsledek odvolacího řízení před Nejvyšším soudem. Po zamítavém verdiktu byla na jaře roku 1953 převezena do pardubické ženské věznice, ze které odešla na svobodu dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Šlo o podmínečné propuštění na dobu čtyř roků.

Ztratila deset herecky nejplodnějších let a měla podlomené zdraví. Vrátila se nejdříve do rozhlasu, který byl odjakživa její doménou, a zjara 1961 se jí za pomoci přátel podařilo získat angažmá v Městském divadle v Kladně. Po jedné sezóně na Kladně se stala od konce roku 1962 (nejprve jako host) členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, kde potom působila až do své smrti.

Ve filmu debutovala v roce 1931, kdy o ni projevily zájem hned dva filmařské týmy, zahrála si roli Anči v obhroublé Longenově frašce Miláček pluku a Emilku v dodnes populárních Innemannových Mužích v offsidu. Jako herečka zapálená pro poctivé umění však po špatných zkušenostech z natáčení na film zanevřela a tvrdila, že světla reflektorů škodí jejímu zraku.

Do ateliérů pak tři roky nevstoupila a jejím dalším filmem byl až Hrdinný kapitán Korkorán, který započal její souvislou filmovou kariéru.

Mezitím se uvolila dabovat slavnou Hedy Kieslerovou v české verzi Machatého Extase. Po postavách venkovských dívek ve svých filmech Za ranních červánků a Tatranská romance ji režisér Josef Rovenský obsadil do titulní role přepisu hry bratří Mrštíků Maryša (1935). Film byl odměněn první českou filmovou cenou (pro režiséra a hlavní představitelku) a byl oceněn medailí na benátském Bienale 1936.

Po tomto mimořádném úspěchu se stala na řadu let uznávanou a vyhledávanou představitelkou vesnických žen a dívek (Vojnarka, Lidé pod horami, Babička, Muzikantská Liduška, poctěná národní cenou 1940, Děvčica z Beskyd aj.). S nemenším úspěchem se dokázala zhostit postav kultivovaných a elegantních městských žen (Co se šeptá, Barbora Hlavsová, Šťastnou cestu). Z řady veseloherních rolí (film jí ovšem zdaleka neposkytl tolik možností jako divadlo třeba v Shakespearových komediích) si připomeňme snímky Jedenácté přikázání, Velbloud uchem jehly, Mořská panna, Počestné paní pardubické.

http://youtu.be/OX1icaCl2qk

Po velkých a náročných rolích ve 30. a 40. letech se na počátku 60. let vrátila před filmovou kameru pouze v menších rolích stárnoucích a starých žen (Kohout plaší smrt, Transport z ráje, Lidé z maringotek, Kladivo na čarodějnice). Velkou roli vytvořila už jen v Hanibalově příběhu stárnoucí herečky Hvězda (1969). Také televize jí poskytovala příležitosti spíše k menším rolím (inscenace Nebezpečí smyku, Chlap pravdu unese, Přivedla žebráka na mizinu, Diplomat, seriály Sňatky z rozumu, F. L. Věk).

V roce 1968 byla jmenována zasloužilou umělkyní, ale vlastní rehabilitace a zproštění viny v plném rozsahu se dočkala až v roce 1969.

Zemřela 5. září 1985 v Praze.

Životu velké herečky, jejíž hvězdnou kariéru násilně přervalo komunistické vězení a jejíž dramatický osud stále vyvolává dohady a spory, věnoval svou monografickou knížku Jiřina Štěpničková (Brána, 1996 a 1999) divadelní kritik a historik Jindřich Černý.

FOTO: archiv FEX