Alena Vondrušková - spisovatelka

PhDr. Alena Vondrušková se ve své literární činnosti věnuje především historii i tradičním řemeslům a také technologiím rukodělných výrob. Vystudovala historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (v roce 1979), pak působila v Ústředí lidové umělecké výroby Praha (do roku 1987) a ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy (do roku 1996). V následujících letech pracovala jako designerka historického skla ve sklárně Královská huť v Doksech, kterou založila s manželem, historikem a spisovatelem Vlastimilem Vondruškou. V současné době se věnuje výhradně literární tvorbě. Napsala řadu odborných i populárně naučných knih o tradičních řemeslech (drátenictví, krajkářství, textilní techniky, sklo aj.), ale také o českých lidových zvycích, obyčejích a kalendářních i rodinných svátcích.

Co vás přimělo k napsání knihy Jařmo, parkán, trdlice? Jak dlouho vám trvalo dát knihu dohromady?

Často se setkávám s historickými předměty a jejich názvy, u nichž si někdy nejsem úplně jistá, co přesně znamenají. Nejspíš to zná každý. Slyšíte nějaké známé slovo, ale nemůžete si v tu chvíli vzpomenout, co označuje. Například kropenka, paškál, okruží. Anebo naopak vidíte známý předmět, ale už nevíte, jak se nazývá, případně k čemu se používal. Vezměte si třeba přeslici, prevet nebo loretu. Posledním impulsem k napsání slovníku byl však internet. Náhodou jsem si přečetla dotaz jedné středoškolačky, jestli někdo neví, co je to stoupa. Z následné diskuze jsem pochopila, že neví… Vlastní psaní trvalo necelý rok, ale pravda je, že příprava na podobné publikace trvá vlastně celý život, protože rozhodně nestačí soustředit z knížek známá fakta a sepsat je, ale musíte jít do archivů, studovat muzejní sbírky, hledat pamětníky. Slovníky jsou vždycky náročná práce a autor musí umět pracovat s fakty, mít zkušenosti a poměrně hluboké znalosti.

Slovník doprovází velké množství fotografií. Bylo těžké je získat?

Hned na počátku jsem si uvědomila, že sebelepší popis bez obrázku nestačí. Musím přiznat, že bez pomoci mého manžela bych nikdy tak rozsáhlou fotodokumentaci nesoustředila. Žádný fotograf by dobrovolně nejezdil po hradech, zámcích a muzeích celé České republiky jako on, aby našel předměty, které mi chyběly. Původně jsem si řekla, že vyřadím všechna hesla, k nimž nebudou obrázky. Ale pak mi to bylo líto, a tak jsme věnovali někdy až neadekvátní úsilí, abychom potřebnou fotografii sehnali.

Chystáte se napsat nějakou další knihu? Kde čerpáte inspiraci?

Nyní připravuji druhé, doplněné vydání knihy Drátenictví, která vyšla asi před deseti lety a byla velmi úspěšná. Drátenictví je však stále populární obor, a tak je co doplňovat, především z hlediska nových výrobků. Nevím, zda je možné u populárně odborné literatury mluvit o inspiraci, ta patří spíš k beletrii. Já se vždycky snažím vycítit, jaké téma z toho, co patří k mému oboru, by čtenářům udělalo radost.

Kdybyste si mohla zkusit žít v nějakém století, jaké by to bylo a proč zrovna tohle?

Pokud bych se mohla vrátit, tak do středověku. Tahle doba je mi velmi sympatická, ale bohužel o ní zdaleka všechno nevíme a spoustu informací se už pravděpodobně nikdy nedozvíme. Jenže já bych chtěla vědět, jak to bylo doopravdy. Lákalo by mě zejména 13. století, protože to bylo období, kdy byl český stát evropskou velmocí, což by se mé vlastenecké duši jistě líbilo. Zároveň bych se ale moc ráda podívala i do budoucnosti, tak za sto nebo i více let. Zajímalo by mě, jak se bude lidská společnost vyvíjet.

Máte ráda archivní české filmy? Máte nějaký oblíbený?

V naší domácí filmotéce máme mnoho starých českých filmů a díky mému muži znám mnoho z nich i já. Pravda je, že laskavý humor některých z nich (Prstýnek) je mi často bližší než tzv. humor mnohých současných komedií. U jiných oceňuji profesionalitu a nepominutelný vlastenecký náboj, který mi dnes velmi chybí. To platí např. pro husitskou trilogii, když pomineme dobovou ideologizaci husitské spravedlnosti.

FOTO: Alena Vondrušková, Grada