Vlastimil Vondruška - spisovatel a historik

Narozen 1955, vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze, působil v Československé akademii věd a v Národním muzeu v Praze, v současné době je spisovatelem na volné noze. Napsal více než 50 vědeckých a odborných studií, 15 populárně-naučných knih a 30 historických románů. Dosud se prodalo zhruba 300 tisíc jeho knih. Dále je autorem 2 divadelních her, scénáře k filmu Jménem krále a nejrozsáhlejšího populárně-naučného filmového projektu o lidových zvycích (vyšlo pod názvem Lidový rok na 4 DVD). Založil sklárnu Královská huť, která vyráběla kopie historického skla (kromě jiného získala ocenění ministra kultury ČR).

Jak to přijde, že se podnikatel stal spisovatelem historických románů?

To jen v učebnicích dějin dělnického hnutí se majitelé podniků líčí jako nevzdělaní paraziti. Mnozí továrníci byli i autory knih. Namátkou Bedřich Engels, že?

Spisovatelé bývají většinou pro praktický život nepoužitelní a o historicích ani nemluvě. Jak jste zvládal praktickou stránku podnikání?

Znám jednoho spisovatele a ten si dokonce umí doplnit vodu do chladiče svého automobilu. Do světa podnikání jsem vstupoval s kapitálem asi tak 30 tisíc korun, tehdy ještě československých, takže alespoň nepatrné buňky pro podnikání mám. Už když jsem působil v Národním muzeu, snažil jsem se být v první řadě manažer a teprve pak historik. Ovšem před třemi lety jsem musel řešit problém, že den má jen 24 hodin. I když se sklárně dařilo celkem slušně, rozhodl jsem se po dlouhém váhání, že budu spisovatelem na plný úvazek. Vyhasili jsme pece a huť mám schovanou, až mi dojdou literární nápady.

Co vám osobně dává historie?

Na to se nedá odpovědět krátce. Historie není jen hromada učebnicových faktů, ale především to jsou životní zkušenosti lidí. Jsou to morální a etické hodnoty, příběhy lásky a cti, dramatické osudy, prostě vše, co naši předkové prožili. To oni tuhle zem bránili proti nepřátelům, mýtili lesy, stavěli vesnice a města, chránili českou kulturu, jazyk a vůbec celou naši národní identitu. Bez nich bychom prostě nebyli. A to, jak mysleli a žili, to si v sobě stále neseme, jenže na to zapomínáme. Pokud by lidé historii dobře znali, pak bychom se nedopouštěli spousty chyb. Všechno už tu totiž jednou bylo. Jen namátkou – nejstarší případ korupce ve státní sféře je doložen ve starověkém Egyptě, první zákon proti domácímu násilí lze nalézt v zákoníku knížete Břetislava z roku 1039, první baby-box zřídil papež Inocenc III. na konci 12. století. A tak bych mohl pokračovat. Naši předkové toho znali opravdu hodně. Určitě víc, než se píše v učebnicích. Anebo lépe řečeno – my nejsme tak chytří, jak si někdy sami o sobě myslíme. Mne osobně historie naučila pokoře v životě a úctě k tradičním hodnotám.

Všechny historické zkušenosti přece nejsou jen pozitivní. Co s těmi špatnými?

Právě ty špatné bychom neměli přejít mlčením, protože největší hloupostí je opakovat staré chyby. Velikost starověkého Říma se začala hroutit ve chvíli, kdy se jeho obyvatelé přestali starat o sebe a připustili, aby péči o ně převzal všemocný Řím se svými úřady. Římané zlenivěli a začali zvát do svého města barbary, aby dělali práci za ně. Římské ženy se začaly raději bavit, než by rodily děti a staraly se o domácnost. Tradiční hodnoty římského patriotismu se rozmělnily vlivem cizích náboženství. A to byl konec slávy Říma. Historie je nejen poučením o slávě, ale také o cestě k pádu. Současná Evropa by se měla hluboce zamyslet.

Vaší literární doménou je historická detektivka. V čem by mohli dnešní vyšetřovatelé svým středověkým kolegům závidět?

Já bych se pokusil odpovědět trochu jinak. V čem bychom mohli závidět my všichni středověku. Na poli soudnictví je to jistě princip, že soudce nemusel hledět na formální předpisy, ale soudil výhradně podle svého svědomí a srdce. To je něco, co moderní doba zcela postrádá.

Co z dnešních zločinů (nazíráno optikou středověku) zločin nebyl a naopak?

Ve středověku určitě nebylo zločinem potrestat zločince. Neumím si představit, že by soudili člověka, který bránil svůj majetek. Stejně tak určitě nebylo zločinem, pokud se řemeslník svobodně rozhodl, koho přijme do učení a za jakých podmínek, a koho odmítne, protože se mu nelíbí. A nebylo hanbou, pokud se žena celý život svědomitě věnovala domácnosti a rodila děti. Zločinec to měl naopak mnohem těžší než dneska. Lidé ve středověku nikoho nepřevychovávali, sami měli jídla málo, proč by ještě živili nějakého lumpa? Ctili život, a proto zločince popravovali. To není v rozporu, jak by se mohlo zdát. Zločinec, pokud by byl propuštěn, mohl by ublížit nevinnému křesťanovi. A mocní tehdejšího světa měli povinnost bezbranné chránit. Hádali se mezi sebou, stejně jako ti dnešní, ale současně měli v ruce meč. A to bylo jen dobře. Lehké to neměli ani lidé, kteří by zapomněli na křesťanskou zásadu – kdo nepracuje, ať nejí.

Jaký je pro vás nejnepochopitelnější středověký hrdelní zločin? Krádež medu z úlu?

Krádež, byť medu z úlu, je stále krádež. Pro mne bylo vždy tím nejnepochopitelnějším hrdelním zločinem kacířství. Protože bez svobody myšlení zdegeneruje každá společnost.

Máte svého Sherlocka Holmese a čím se vyznačuje?

Mým nejúspěšnějším literárním detektivem je správce hradu Bezdězu rytíř Oldřich z Chlumu. O něm dosud vyšlo 14 románů, byl natočen film (Oldřicha hrál Karel Roden) a vzniklo několik rozhlasových her. Na Bezdězu je expozice věnovaná Oldřichovi z Chlumu a můj hrdina má také svůj fanklub. Jeho obliba mezi čtenáři je snad dána tím, že je to čestný soudce, statečný rytíř, správný chlap a věrný manžel.

Líbilo by se vám, kdyby se Česko opět stalo královstvím?

Samozřejmě, ovšem za předpokladu, že bych byl šlechticem a měl své panství. A že bychom si o sobě mohli rozhodovat doma a nikoli v Moskvě, Washingtonu nebo Bruselu. Prostě tak, jak to bylo v době našich přemyslovských a lucemburských panovníků.

FOTO: Vlastimil Vondruška