Zita Kabátová: Hlavně vydržet

Zita Kabátová byla, když nepočítáme dosud žijící Evu Gerovou, poslední žijící hereckou legendou velké éry československé kinematografie 1. republiky. Soupis jejích rolí by zabral celý prostor určený pro tento rozhovor, stejně by to dopadlo se seznamem jejích slavných kolegů a kolegyň, se kterými se sešla ve filmu či na prknech, která znamenají svět. V následujícím povídání budou ale alespoň někteří z nich připomenuti.

Dne 27. dubna 2012 oslavila Zita Kabátová devětadevadesáté (!) narozeniny, ke kterým jsme jí blahopřáli. Bohužel se však svých stých už nedočkala. Měsíc poté zemřela. Tento rozhovor vznikl u příležitosti hereččiných 88. narozenin, kdy jsme ji navštívili v motolské nemocnici, která byla už několik let jejím domovem.

Jak se cítíte?
Dělám co můžu, abych vydržela. K těm mým osmadevadesátinám: asi mi moje matka nějaký ten rok přidala. Ona zemřela brzo, tak mi asi přidala to, co jí zbylo.

Už jste si zvykla na nemocnici nebo ještě pošilháváte po domově?
Kdepak, nepošilhávám! Musím tady vydržet, jak já říkám: vydržáť. Vydržáť, to je důležité. Jak by k tomu přišli zdejší sestry a jiní, kdybych byla lítostivá a pořád fňukala?

Vaše jméno figuruje nejen ve spoustě filmů, ale propůjčila jste je i nedávno vzniklé Divadelní a filmové společnosti…
Tu společnost zakládala moje snacha. Políbila ji múza, k použití svého jména v názvu společnosti jsem dala svolení. Teď ať snacha dělá, co umí! Doba není jednoduchá.

Jaká, podle vás, je?
Hlavně závistivá, lidé si závidí, přitom nikdo není tak pilný, jako jsme byli my. Proto jsme mohli natočit tolik filmů: neútočili jsme na sebe, přáli jsme si a byli jsme pracovití. Kolegové přitom k sobě byli ohleduplní, kolegiálně slušní – copak to se dělá, podrážet jeden druhého?! A vlastně jsme si s kolegyněmi – herečkami ani nekonkurovaly. Každá jsme měla svůj rank, svoji řeku, po které jsme pluli, a taky svého režiséra.

Vy jste hodně točila s režisérem Vladimírem Slavínským…
Ano, to byl můj režisér a taky báječný chlap. Pořád chtěl něco vědět a byl ohromně rychlý. My jsme spolu film nejdřív zkoušeli jako činohru, jezdila jsem za ním do jeho letního sídla. Pak jsme přijeli do ateliéru, zmáčklo se to, kamera, a jelo se. Museli jsme znát text. Slavínský vyžadoval, abychom ho uměli nazpaměť jako v divadle. A měl pravdu, práce před kamerou pak byla rychlá, a jelikož jsme natáčeli scénu za scénou za sebou, nemuselo se ani moc stříhat.

Točila jste ale i s jinými režiséry, ovšem není mezi nimi čerstvě stoletý Otakar Vávra. Neoslovil vás?
Myslím, jak si to teď vybavuji, že by se mnou byl chtěl dělat. Vzpomínám si, že jednou přišel, nepozván, ke mně domů. A to se přece nedělá!

V 70. letech minulého století jste vedla některá kina, mimo jiné Blaník či Illusion. Jejich dramaturgii jste ale tenkrát zřejmě ovlivňovat nemohla, že?
Ne, to nemohla, to měl pod palcem pan Soukup. Ovšem i nadřízeným tenkrát záleželo na tom, aby jim ty filmy něco přinesly. Premiéry bývaly ve čtvrtek, a já jsem ty čtvrtky ve svém kině měla vždycky krásné, pěkně zorganizované! Přicházely babičky, každá na tu svoji židli. Malér byl, pokud na to paní kasírka zapomněla, pokud si nepamatovala, že mají svá místa; ty babičky bývaly totiž dost tvrdohlavé. Ale byla to perfektní kasírka, měla s těma babčama svatou trpělivost. Každá se dožadovala toho svého, své řady a svého sedadla, a ona to všechno zvládala.

Na ty premiéry jste zvala i kolegy, kteří v tom kterém filmu hráli.
Zvala, a oni šli a přišli. Chlapi za flaštičku, ženský za kytičku. Byli na mě moc hodní, a pro ty lidi, co na film do kina přišli, to byl svátek. A občas se samozřejmě hrál i film, ve kterém jsem hrála já…

Díváte se ráda na svoje filmy?
Víte, já ráda vzpomínám, tak asi ano.

Filmových partnerů jste měla skutečně spoustu. O Vlastu Burianovi či Oldřichu Novém mluvíte poměrně často, co ale třeba takový František Smolík? I s ním jste si zahrála…
Smolík byl báječný, ale potíže u něj byly s tancem. Když jste ve filmu, nemůžete tančit, jak chcete, ale jak potřebuje kameraman – abyste byl ve správném světle, abyste neměl dlouhý nos, abyste nestínil partnera, aby to či ono nebylo v záběru, aby nevadil reflektor a tak dále. To ho velmi rozčilovalo. Tak jsme vždycky ten tanec nejdřív natočili a hodně se tomu pak pomohlo při střihu. Teprve pak to celé bylo ke koukání!

Pan Smolík měl taky prý problémy s řízením auta.
To je pravda, jednou mě málem utopil! Když se mu řeklo, aby vzal volant, tak ho sice vzal, ale tak, že ho div neutrhl, jak se bál. Proto nemohl řídit. Natáčeli jsme ale jednou scénu, ve které jedeme autem, on za volantem. Vzhledem k jeho potížím s řízením bylo to naše auto lanem přivázáno k náklaďáku, na něm byli pánové kameraman a režisér. Bylo to za Zbraslaví, mohli jsme si tam dělat, co jsme chtěli, tenkrát tam ještě nic nejezdilo, všechno nám hrálo, místo, čas… Tam je přehrada a od ní šel k silnici pešuňček – říká se to tak, že? Takže tedy pešuňk a voda, a my jsme jeli kolem toho. Rozjeli jsme se, kamera jede, Smolík tam měl asi tenhle text: podívej se, má drahá, jak to slunce krásně do té vody zapadá! A jak mluvil a koukal se na to, zatočil volantem k tomu západu… a málem jsme skončili ve vodě! Naštěstí se to nestalo, protože jsme byli na tom laně. Kdybychom ale jeli doopravdy, asi byste mě tu dneska neviděl.

A hrála jste i s Otomarem Korbelářem…
Ten, když líbal, bylo to o žebra, když Korbelář zabral, byla to síla! Jednou jsme spolu měli na divadle líbací scénu, já měla velký výstřih a Korbelář líbal, kam dosáhl. V té hře jsme se v prvním jednání namlouvali a ve druhém zasnubovali, tak to byly velké líbanice! A já jsem se najednou necítila, všude mě svědilo, ramena, za ušima, opravdu všude. Myslela jsem si, že jsem snad dostala nějakou vyrážku nebo bacila. A víte, co to bylo? Korbelář jedl feferonky, aby jeho manželka nepoznala, že pije! Vždycky jednu štamprličku, jednu feferonku; jednu štamprličku, jednu feferonku… Pořádně jsem mu tenkrát vynadala.

Hrála jste ovšem i v několika filmech po Listopadu 1989; dalo režisérům hodně práce přemluvit vás k tomu?
Ne, přišli kolegové, báječní a rozkošní, a řekli: pojď a nekecej! A bylo hotovo. Ale dnes už bych do toho asi nešla. Co byste taky chtěl po téměř stoleté bábě?!

Rozloučení se Zitou Kabátovou proběhlo 6. června 2012 ve 13 hodin ve Velké obřadní síni v pražských Strašnicích. Fotografie z pohřbu najdete na našem Facebooku.

FOTO: archiv FEX