Jiří Stránský: ...i v nejhorších chvílích se vyškrábu k něčemu lepšímu

Jedním z mnoha výrazných členů skautského hnutí je i spisovatel Jiří Stránský, který nám věnoval trochu svého času a odpověděl na několik otázek. Jiřího Stránského jistě není třeba představovat, přesto si pár slov na úvod dovolím. Narodil se 12. srpna 1931. Svůj vztah k literatuře a ke čtení zdědil po své matce, absolventce divadelní konzervatoře. V roce 1939 se stal členem skautingu, ke kterému měl blízko, protože jeho příbuzným byl zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík.

Za účast v květnovém povstání v roce 1945 získal vyznamenání za vojenské zásluhy. V roce 1953 byl zatčen a falešně obviněn. V pankráckém vězení se díky tomu seznámil s uvězněnými katolickými spisovateli – Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem. Právě setkání s nimi vedlo k jeho rozhodnutí být spisovatelem. Ve vězení pak začal tajně zapisovat příběhy spoluvězňů, které se objevují v celé jeho tvorbě, například příběh Antonína Maděry, hrdiny románu Zdivočelá země, je příběhem jeho spoluvězně z lágru. Je ženatý a má dvě děti – dceru Kláru a syna Martina.

V roce 1963 si ho Martin Frič vybral jako svého asistenta režie. Později začal spolupracovat i s režisérem Hynkem Bočanem. V prosinci roku 1973 byl znovu zatčen a o rok později odsouzen. Tentokrát však ve vězení směl psát, jelikož měl v občance napsáno, že je scenárista. Týdně domů posílal svým dětem čtyři stránky textu. Později z těchto dopisů vznikly dětské knihy Povídačky pro moje slunce a Povídačky pro Kláru, ale také skautský román Perlorodky (ilustrované Matějem Formanem, dvojčetem jeho zetě). Podmínečného propuštění se dočkal v roce 1975. Po sametové revoluci začal znovu publikovat.

Za román Zdivočelá země se stal laureátem Ceny Egona Hostovského. První verzi románu dokončil roku 1970, knižně vyšla v roce 1991 a její volné pokračování s názvem Aukce je z roku 1997. Na motivy těchto dvou románů napsal i scénář k úspěšnému televiznímu seriálu Zdivočelá země. A teď už po nezbytném minimu můžeme konečně přejít k samotnému rozhovoru.

Vaším příbuzným byl A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu, jaký to byl vlastně člověk? Máte na něho nějakou vzpomínku, byť jen zprostředkovanou?

A.B.Svojsík byl manželem otcovy sestřenice, která si byla s mým otcem dost blízko, takže táta k nim jezdil i na prázdniny. V době, kdy A.B.S. přivezl z Anglie (od lorda Baden-Powella) do Čech myšlenku skautingu s rozhodnutím, že ji rozšíří, potřeboval si ji v praxi ověřit. A protože mému tátovi bylo v té době 11 let, Svojsík si ve vorlovské myslivně svého tchána Stránského všechno ověřoval na něm. Občas to hodně bolelo.

Mnohem blíž jsem si byl se Svojsíkovými syny Jiřím a Tondou, kteří – byť o hodně starší než já a mí bratři – často docházeli do naší rodiny. Starší Jiří byl jeden čas i koncipientem v otcově advokátní kanceláři.

V kolika letech jste zažil svůj první skautský tábor a jak na něj vzpomínáte?

První skautský tábor jsem zažil ve svých osmi letech ve srubovém tábořišti u Nižboru společně s Františkem Nepilem (Budulínkem) jako vlče 5. oddílu vodních skautů legendárního Braťky – Jaroslava Nováka. Tamodtud nás vyhnalo nacistické Hitlerjugend – a to doslovně, s použitím klacků. Moje nejzřetelnější vzpomínka patří Františkovi (Budulínkovi): po cestě vlakem na tábor jsem ve vlaku zapomněl spacák a Franta mi nabídl azyl v tom svém. Byl ale Budulínek a málem mě zalehl. Ano, ten spisovatel. A člen našeho společného PEN klubu.

Čím je pro vás skauting, co vám dal a na kolik váš život ovlivnila skautská výchova?

Především díky skautské výchově jsem byl na své věznění v padesátých letech (od krutých vyšetřovacích vazeb až po uranové lágry) připraven tak dobře, že se mi všechny ústrky snášely mnohem líp než jiným. Taky mi velmi pomohlo mé fyzické vybavení ze Sokola. Mé skautství bylo i mou duševní (i duchovní) výbavou – a je dosud. Je i v mém psaní, které by bez něho nebylo pravdivé. A je známo, že pravda sice někdy bolí, ale vždycky je mnohem jednodušší než lež.

Váš život nebyl vždy jednoduchý, v 50. a 70. letech jste se dostal do vězení, co vás v těchto těžkých chvílích drželo nad vodou?

Nejen ve vězení, ale i v častých svízelných situacích vlastních i mé rodiny, mi vždycky moc pomohla jistota, že i v nejhorších chvílích se vyškrábu k něčemu lepšímu.

V roce 2011 jste získal na Valném sněmu Junáka nejvyšší skautské ocenění – řád Stříbrného vlka, co to pro vás znamená?

Dostal jsem už víc různých vyznamenání, ale teprve až při udělování Stříbrného vlka jsem poznal, co takové vyznamenání znamená: několik stovek skautek a skautů mi tam v Kolíně na sněmu ve stoje a (pro mě neskutečně) dlouho aplaudovalo a vyvolávalo mě, a já se ve svých osmdesáti červenal rozpaky.

Připravujete v současné době nějakou novou knihu?

Píšu knížku s pracovním názvem Balada o pilotovi (RAF), kterého až po návratu z války zabili. S režisérem Bočanem jsme dopsali scénář k filmu PIKNIK, píšeme spolu další knihu, protože už se nám nechce ten příběh točit, píšu divadlo, fejetony, moji poslední knížku – TÓNY budou na Vltavě číst na pokračování. Dělám, co můžu, aby mi hlava pracovala co nejlíp. Ale taky duše a srdce. I tomu jsem se naučil jako skaut.

O čem byste ještě rád napsal, máte nějaké téma, k jehož zpracování jste se zatím ještě nedostal?

Ze svých kriminálů a lágrů jsem si tajně poslal stovky úžasných příběhů, které jsem slyšel od svých spoluvězňů. Některé jsem už napsal, ale většinu ještě ne. Tak se snažím.

FOTO: archiv FEX, wikipedie