Liškova vila

Věhlas novodobé historie města Zlína se zakládá na úspěchu obuvnického závodu firmy Baťa. Rozvoj průmyslu městu nepřinesl jen územní rozmach a populační růst, ale díky osvícenému přístupu Tomáše a později Jana Antonína Bati také čelné postavení na poli architektury a filmu.

Filmová 308, Zlín-Kudlov, architekt Zdeněk Plesník, 1956–59

O úspěších meziválečné zlínské architektury, produkované stavebním oddělením firmy Baťa, už bylo mnohé napsáno, stejně tak o založení filmových ateliérů v části Kudlov, které se od původní propagační tvorby propracovaly v poválečném období až k slavné éře zlínského animovaného filmu. Připomeňme si však některé rysy meziválečné architektury města Zlína. Ta byla charakteristická jednotným modulem a konstrukcí uplatňovanou na všech průmyslových objektech i objektech občanské vybavenosti, čímž bylo dosaženo po stránce ekonomické minimalizace nákladů spojených s výstavbou, po stránce estetické jistého řádu a jednotného působení typického železobetonového skeletu s červenocihelnou vyzdívkou.

Jak se však baťovský přístup uplatnil v odlišném typu staveb, kde je individuální řešení často požadováno, a to u bydlení? Bydlení se nabízelo zaměstnancům podniku v typizovaných domcích, a to nejčastěji pro dvě či čtyři rodiny. Přestože existovala jistá rozmanitost typů, vzhled domků – červená cihla, ploché střechy – byl víceméně uniformní, ve Zlíně se kromě výjimek nevyskytují vysoce individuální domy, které bychom mohli označit honosnějším názvem „vila.“

Rozvoj tohoto typu bydlení přišel ve Zlíně paradoxně až v době, která jinak individualismu příliš nakloněna nebyla, a to v 50. letech. Poválečný Zlín, od roku 1949 Gottwaldov, přitahoval stále svou pokračující tradicí kvalitní architektury i filmové produkce výjimečné tvůrce. Díky kudlovským ateliérům a jmenovitě režisérovi Jaroslavu Novotnému se do Zlína v roce 1953 přistěhovali cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, a ještě dříve, v roce 1946, skladatel filmové hudby Zdeněk Liška.

Zdeněk Liška, který ve Zlíně žil až do 70. let, patří mezi přední postavy českého filmu, spolupracoval s režiséry Vláčilem, Krejčíkem, Zemanem, Švankmajerem a dalšími, jeho filmová hudba provází na stovky filmů. K jeho vrcholným dílům patří hudba k filmům Marketa Lazarová, Spalovač mrtvol, Obchod na korze, Vyšší princip a mnoha dalším. Zdeněk Liška měl s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem jedno společné – autorem jejich zlínských vil je architekt Zdeněk Plesník.

Zdeněk Plesník, autor zlínských vil

Architekt Zdeněk Plesník nepatří mezi ty, jejichž jméno je dobře známo všem, mezi odbornou veřejností je však jeho dílo vysoce ceněno. Zdeněk Plesník tvořil mimo hlavní proud jak lokalizací mimo Prahu, Brno či Liberec, tak i časově – nepatří k silné meziválečné funkcionalistické generaci, jeho tvorba se plně rozvinula až v době poválečné. Zdeněk Plesník se narodil v roce 1914 ve Valašském Meziříčí, studoval architekturu u profesora Janáka a v roce 1937 nastoupil do reklamního oddělení firmy Baťa. Později přechází do oddělení stavebního a v roce 1939 se vrací zpět do Prahy, zpět ke studiu architektury, tentokrát na Akademii pod vedením profesora Gočára. Po dvou válečných letech věznění v Oranienburgu se ocitá opět ve Zlíně, pracuje v kudlovských filmových ateliérech.

Natrvalo se však jako architekt uplatňuje až v roce 1948, kdy se stává zaměstnancem Centroprojektu Zlín, transformovaného stavebního oddělení firmy Baťa. V Centroprojektu Zdeněk Plesník působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1976. Zdeněk Plesník je architektem, který si ze svého působení u filmu odnesl především schopnost pracovat se světlem, komponovat scénu. Fotografie z jeho vil ukazují na schopnost evokovat jistou atmosféru, pomocí detailů, materiálu a světla a stínu přinášet pocit intimity u pracoven, velkoleposti u společenských prostor, útulnosti u míst pro odpočinek, rodinný život. První z vil, kde Zdeněk Plesník rozehrál svůj um, byla vila Miroslava Zikmunda.

Jednalo se o přestavbu funkcionalistického domu ze 30. let. Ten Miroslav Zikmund koupil od nevlastního otce Elmara Klose, a pro svůj funkcionalistický charakter představuje výjimku ze zlínského pravidla meziválečné typizované výstavby. Zároveň – v roce 1953 – vznikal projekt novostavby pro Jiřího Hanzelku. Vila Zdeňka Lišky je jen o tři roky mladší, stavební povolení bylo uděleno v roce 1956, a dvěma dříve uvedeným vilám se však v mnohém podobá.

Vila pro skladatele

Rukopis architekta se projevuje při komponování zahrady a jejím propojením s domem, při rozvržení dispozice, pojednání interiérů a detailů. Zahrada Liškovy vily se nejtěsněji přimyká k samotnému domu v západním směru. Zde po dlážděných cestách obyvatelé domu přicházeli k bazénku, kamenné schody a sloupoví nabízely nečekané průhledy. Vnitřní dispozice domu zdůrazňovala, že jejím majitelem je tvůrce – skladatel. Pracovna, oddělená od obývacího pokoje posuvnou stěnou, byla umístěna v nejexponovanější části domu s výhledem do krajiny, její plocha se rovnala téměř čtvrtině obytné plochy celého domu. Stejně jako u domů Hanzelky a Zikmunda se v suterénu nacházely rozsáhlé archivy.

Pojednání interiérů patřilo k Plesníkovým silným stránkám. Spolupracoval s návrhářem nábytku Miroslavem Navrátilem, ten pro všechny tři výše zmíněné vily navrhl řadu prvků, vestavěného nábytku s využitím lamel a plastových fólií. V exteriéru Plesník navazuje na meziválečnou tradici, používá zažité zlínské materiály a barvy – červenou cihlu a šedý beton, doplňuje je však o jednoduché a působivé prvky – balkonová zábradlí ve formě betonových desek se čtvercovým rastrem, kamenný obklad, člení fasády domu předstupujícími arkýři či římsami.

Zdeněk Liška dům obýval spolu se svou první ženou a jejími i svými rodiči až do 70. let, kdy se rozvedl a přestěhoval. Vilu tehdy prodal Československému státnímu filmu. Ještě v roce 1975, po adaptaci pro studio krátkého a loutkového filmu, byla zachována většina původních interiérů. V polovině 90. let však dům koupil soukromý majitel, dům přestal být využíván, chátral, veškeré interiéry byly zničeny a stav byl až donedávna neutěšený. V roce 2009 byla dokončena rekonstrukce, která však už bohužel nemohla vrátit objekt do původního stavu.

Zdeněk Liška byl na svou dobu velmi movitý investor a projekt svěřil špičkovému architektovi. Výsledkem byl neokázalý a v provedení precizní dům s individuálně řešenými detaily, nábytkem i zahradou. V době, kdy nevznikalo mnoho projektů rodinných vil, je Plesníkova tvorba jedinečnou ukázkou posunu meziválečného funkcionalismu, jeho poválečné transformace na poli bydlení. Osud vily je smutnou ukázkou neznalosti souvislostí a nepokory ke kvalitní práci. Stejně jako u jiných Plesníkových zlínských domů došlo k značnému znehodnocení, zachování samotného těla vily tak je jen drobnou satisfakcí tomuto před pár lety zesnulému architektovi.

FOTO: archiv Jindřicha Lišky

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.