OBLOUČKY A ZVUKOVÝ FILM: KINO NÁRODNÍHO STYLU V PALÁCI ADRIA

Záhy po ustanovení nové československé republiky se objevila otázka oficiálního, národního umění. Teoretická koncepce národního stylu, která vzešla z prostředí avantgardních kubistických tvůrců, reagovala na soudobé politické myšlenky. V prvních letech existence nezávislého Československa se národní styl skutečně stal výrazem, jenž byl využíván na významné stavební úlohy a naplňoval tak roli oficiálního umění vyjadřujícího základní sdílené hodnoty.

Jednou z nejdůležitějších byla národní identita. Vznik československé republiky jako nástupnického státu Rakouska-Uherska nebyl samozřejmý. Otázky jako území, hranice či etnické a náboženské složení obyvatelstva budoucího státu byly předmětem složitého mezinárodního vyjednávání. Pnutí mezi etnickými skupinami rovněž představovalo značný problém. Jako řešení  byl nakonec využit konstrukt československého národa. Právě představa československé národní identity se stala základem nároku na samostatný stát.

V evropském myšlení byla ideji národa přikládána obrovská vážnost. Národ byl vnímán nikoli jako skupina lidí, kteří obývají stejné území, sdílejí totožný jazyk či se podílejí na téže kultuře, nýbrž jako nutnost. Existence národního společenství po celé 19. století nevyžadovala žádné ospravedlnění a dějiny západní civilizace byl vyprávěny jako příběh o emancipaci jednotlivých národů.

Výtvarné umění 19. století budovalo svůj ryze český charakter z velké části v opozici vůči německé kultuře a opíralo se o klady slovanské povahy. Krom pragmatických pouček, které měly být umělcům nápomocné při vytváření správného českého umění, se ale postupně objevily též abstraktnější úvahy o samých kořenech národních rysů. Značný vliv byl přikládán české krajině. Mírnost, jemnost a lyričnost, které doboví myslitelé nacházeli ve zdejší přírodě, začaly být chápány jako obecné rysy českého národa.

Podobnou logiku sledovalo i uvažování umělců, kteří stáli u zrodu národního stylu. Využívali nejen zmíněných myšlenek, které byly v české kultuře dlouhodobě přítomné, ale odpovídali i na nové potřeby, které s sebou přineslo založení Československa. Okamžitě po vzniku nového státu byla silně pociťována zejména touha vrátit Praze slovanský charakter. Československou společnost ovládl pocit historického vítězství. Jeho výrazem bylo nejprve hlavně spontánní ničení památek, které byly vnímány jako příliš těsně spjaté s minulým režimem. Naplnit požadavek nové obsahu umění, který by odpovídal demokratickým podmínkám však bylo mnohem obtížnější a jednalo se o úsilí, které vycházelo stejnou měrou z uměleckých i politických pohnutek.
Formy národního stylu byly založeny zejména na lidové kultuře. Typické rysy této vrstvy uměleckého projevu byly zkoumány a přenášeny do vysokého umění, aby vyjádřily tradici, legitimitu a identitu mladého státu. Jejich využití však nebylo výsledkem šťastné intuice, nýbrž komplexní teoretické úvahy, která se o opírala nejen o potřeby státní reprezentace a vkus nejširšího publika, nýbrž vycházela i z osobní zkušenosti zainteresovaných autorů.

Představitelé nového národního stylu se rekrutovali ze skupiny tvůrců, kteří před první světovou válkou v české architektuře prosazovali kubismus. Jejich příslušnost k tomuto avantgardnímu hnutí se nejen odrazila ve starším názvu označujícím národní styl, v termínu rondokubismus, ale stala se i zkušeností, která značně ovlivnila jejich přístup k tvorbě nového národního umění. Jakkoli kubistická architektura vycházela z nejpokrokovějších myšlenek soudobé evropské kultury, nejširší publikum ji nepřijalo a v době svého vzniku zůstala okrajovou a nanejvýš elitní záležitostí.  Národní styl, který měl reprezentovat celý československý národ, se proto nutně musel odkazovat na tradici či hodnoty, které nebyly vlastní pouze jediné vrstvě společnosti. Naplnění tohoto požadavku bylo spatřováno v lidovém umění. Stejně jako úsilí o kulturní obnovu v ostatní Evropě se i poválečné obnově inspirovalo národní tradicí.

O rychlé prosazení národního stylu se pak postarala celá řada okolností. Jednu z nich představovaly i vypisované architektonické a urbanistické soutěže. Šíření nového směru nepochybně napomáhal též fakt, že jeho proponenti v novém státě obsadili klíčová místa ve státní správě.

Právě to rozhodlo o podobě paláce, který italská pojišťovací společnost zamýšlela vybudovat na konci Národní třídy. Riunione Adriatica di Sicurtá původně zadala své sídlo Josefu Zaschemu, renomovanému architektu německé národnosti. Pro odbornou veřejnost však bylo nepřijatelné, aby stavbu na tak významném místě vytvořil německý architekt. Kulturní obec argumentovala potřebou vytvořit vhodný protipól k Národnímu divadlu, jehož budova tutéž ulici uzavírá na opačné straně. Výsledkem bylo vypsání užší ideové soutěže, kterou vyhrál architekt Pavel Janák. Jeho přínos se však omezil pouze na fasádu nové budovy, jejímž hlavním účelem bylo zamaskovat údajný německý charakter Zascheho návrhu.

Na výsledné vnější podobě paláce Adria se tak projevily všechny určující hodnoty národního stylu. Malebnost, bohatost ornamentu i barevnost použitých prvků společně odkazují k tradici českého lidového umění. Formy Janákovy stavby se však zároveň vyhýbají přímým citacím. Jejich cílem není kopírovat lidové umění, nýbrž pomocí jeho slovníku vyjádřit esenci češství.

Součástí vybavení paláce Adria byla i ryze moderní zařízení. Biograf byl už součástí původního návrhu Josefa Zascheho. V něm figuroval podzemí sál pro 999 diváků. Sál kina Adrie sehrál též významnou roli v dějinách zvukového filmu v českých zemích. Právě zde byly v roce 1925 díky Otakaru Mařákovi, opernímu pěvci angažovanému v opeře Národního divadla, pražskému publiku poprvé předvedeny zvukové Phonofilmy. Mařák si na jejich promítání zajistil evropský monopol během své cesty po USA. Jednalo se však pouze o krátký experiment. Skutečným přechodem ke zvukovému filmu se stal až rok 1929, kdy bylo kino vybaveno novým zvukovým zařízením. Adrie se tak po biografu Lucerna stala teprve druhým zvukovým kinem v Praze.

Palác Adria však byl poslední velkou realizací národního stylu. Záhy po dokončení se na něj snesly výtky nastupující generace avantgardních umělců. Rysy, které byly dříve oceňovány coby přesné vyjádření národního charakteru, začaly být vnímány jako přežitek odporující modernímu životnímu stylu. Jedním z mála zájmů sdílených oběma generacemi však byl film. Biograf se tak stal nezbytnou součástí moderního velkoměstského paláce.