Návštěvou u Karla Zemana …

Přepadli jsme jej v Gottwaldovských atelierech, stulených nahoře v kopcích na Kudlově. Spínal ruce v žertovném gestu nad tím, kolik zájmu je od benátského festivalu o práci gottwaldovských: „Nedej bože, abychom vyhráli tu Velkou cenu každý rok! Za celý rok sem dříve nepřišlo tolik návštěv, jako nyní třeba za týden. A to víte, na naši piplavou práci je potřeba klidu …“

Skutečně těsně před námi zde byl západoněmecký žurnalista, dnes je tu na studijní návštěvě sovětský soudruh ze Studia loutkových filmů v Moskvě a my, celá horda redaktorů. Dnes už toho režisér Karel Zeman asi mnoho neudělá …

Musíme však svého hostitele nejdříve představit: pevně stavěná postava (obyčejně se takovým lidem říká pořízek), široká tvář se srdečným úsměvem – ze všeho vyzařuje jakási vyrovnaná jistota. Záhy ztrácíme pocit se budeme snad nějak obtěžovat. Režisér Zeman není vůbec nervosní z tolika lidí, z nichž každý má zájem o své věci – sovětský filmař o technické podrobnosti Zemanovy práce, rozhlasoví redaktoři o namluvení relace (pro české i zahraniční vysílání), ostatní zase o jiné věci. Nejdříve se tedy udělá bitevní porada: co koho zajímá?

A protože pan Prokouk zajímá všechny, jdeme se na něj podívat do malé promítačky.

Pan Prokouk – přítel zvířátek

se nám představil ještě němý, (vlastně bez zvuku a hudby, protože Pan Prokouk nikdy nemluví), ale to nemohlo nikterak zmenšit jeho osobní kouzlo. Je opravdu roztomilý, zvláště když nyní vystupuje po prvé v barvách.

Tento film je jakýmsi oddechem mezi „Ceskou do pravěku“ a novým dílem režiséra Zemana – nemusely se v něm totiž zkoušet nějaké nové způsoby práce; i charakter pana Prokouka je vyhraněn. (Konečně o tom nám poví později pan Prokouk sám – požádal nás totiž sám o slovo).

Když jsme se v promítnutém filmu s chutí zasmáli panu Prokoukovi a jeho menažerii sedli jsme si se soudruhem Zemanem, aby nám povyprávěl o své příští práci.

A Karel Zeman začal – o svých spolupracovnících. Jeho dva žáci, výtvarník Zdeněk Rozkopal a animátor Arnošt Kupčík, vysloužili si totiž své režisérské ostruhy na svém prvním samostatném filmu, který se jmenuje

Černý démant

Je to tak trochu film „z ušetřeného materiálu“. Při „Cestě do pravěku“ byly v atelierech postaveny nákladné dekorace karbonského pralesa – a všechny natočené záběry se do filmu nedostaly. Karel Zeman přišel na myšlenku, jak je využít spolu se zkušenostmi, které při natáčení „Cesty“ získal.

Tak se zrodil film o vzniku uhlí, který ovšem nechce být vědecko-populárním snímkem obvyklého typu. Gottwaldovští se pokoušejí vytvořit nový filmový žánr, v němž se věda prolíná s fantasií.

V „Černém démantu“ se opět setkáváme se dvěma ze čtyř chlapců, kteří prožívali různá dobrodružství na „Cestě do pravěku“. Oba pionýři sedí nad učebnicí, z níž se mají naučit úkol o uhlí. Učebnice není příliš záživná, proto na jejich otázky – Jak vzniklo uhlí?, Na co všechno uhlí potřebujeme? Odpovídá poutavě a dramaticky film. Ten může diváku ukázat karbonský prales, stejně jako vykouzlit představu, jak by bylo na světě, kdyby nebylo uhlí.

Ale dosti již o „Černém démantu“. Byli jsme zvědavi i na to, co Zeman připravuje. Nejprve to nevypadalo nijak slibně, zdálo se, že se mnoho nedozvíme. Jako každý člověk, zapálený pro své dílo, se režisér Zeman pomalu rozehříval a zanedlouho jsme měli dobrou představu o smělých tvůrčích plánech gottwaldovského kolektivu.

Verneovka „Vynález zkázy“

Naši kluci od 10 do 60 let se mají nač těšit. Chlapecká léta i vzpomínky na ně jsou vždy nerozlučně svázány s kouzelným světem dramatických dobrodružství a fantastických objevů, který vytvořil francouzský spisovatel Julius Verne.

Je zajímavé, že dosud byly z jeho bohatého, mnoho desítek svazků čítajícího díla filmovány znovu a znovu tytéž náměty. „Carův kurýr“, „Dvacet tisíc mil pod mořem“ (nedávno jej natočil Walt Disney), „Děti kapitána Granta“. Režisér Zeman si zvolil poměrně málo známý román „Vynález zkázy“. Říká o svém rozhodnutí točit verneovku: „Považuji právě tohoto autora za nejideálnější předlohu pro svůj záměr dělat takové filmy pro mládež, v nichž vědecké poznatky a smělé objevy jsou sdělovány poutavou, vzrušující formou velikého dobrodružství. V „Cestě do pravěku“ je ještě jakýsi rozpor: některým divákům se příhody chlapců zdají zbytečným vyrušením od obrazů pravěké přírody, jiní by zase chtěli lépe vykreslit charaktery a osudy. Já sám jsem v „Cestě“ cítil, že mi snaha popsat pravěk věrně podle dosavadních vědeckých znalostí svazuje poněkud ruce. Verne se svou fantazií mi dává větší možnosti.“

Režisér Zeman přizval ke spolupráci na scénáři básníka Františka Hrubína, který dělá dialogy. Prozradil nám na něho, že je velkým ctitelem Julia Vernea. V jeho knihovně stojí původní francouzská vydání s rytinami populárních ilustrátorů Verneovek L. Benneta, Rioua, G. Rouxe a A. de Neuville. To všechno je pro autory filmu cenným materiálem, protože „Vynález“ bude natočen ve stylu těchto rytin z druhé poloviny minulého století.

Tušili jsme již z vyprávění soudruha Zemana, že jde vzniká opět novátorské dílo. Ale teprve když mu proklouzla zmínka o zkušebních snímcích a my jej uprosili, aby nám je promítl – udělali jsme si představu o rodícím se filmu. Těch několik krátkých scén, na kterých si ověřovali gotwaldovští své nové myšlenky a nápady a zkoušeli různé možnosti, nás přivedlo do varu.

Představte si: staré rytiny ožily! Na promítacím plátně vidíte obraz moře, provedený typickou technikou rytiny, hustě stínovaný jemnými čarami – ale moře se na tomto obraze vzdouvá, vlní, na obloze plují mraky a létají ptáci. A už se ve vzduchu objeví zvolna se pohybující vzducholoď, kterou pohání šlapáním Verneův hrdina – i to všechno je oživlá rytina. Váš dojem je vskutku sugestivní, ovane vás atmosféra Verneových románů …

Není snadné popsat, jakým způsobem gottwaldovští docilují tohoto účinu: zvláštní rastry, které překrývají normální filmový obraz, kombinace kresleného, loutkového i hraného filmu – to vám asi mnoho neřekne. To se prostě musí vidět.

Cítíš, že tyto snímky jsou teprve začátkem, za kterým budou ještě následovat měsíce a snad i roky úsilovné práce, neustálého zkoušení a hledání. Ale začátek jasně naznačuje, že Karel Zeman jde dále svou cestou odvážného experimentu, cestou objevitelů.

Můžeme vzkázat Mistru Verneovi: Vaše dílo se dostalo do dobrých rukou!

Zdroj: Kino 4, ročník XI, vyšlo v roce 1956, napsal Vladimír Solecký

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.