Ostré hrany: kubistická kina

Význačný fenomén české architektury představují kubistické stavby. Jejich autoři prostřednictvím svých kubistických domů vyjadřovali nejen odpor vůči geometrické moderně, nýbrž se i přihlašovali k ideálům moderního života. Diagonály, krystalické formy a ostré hrany kubistických prvků hlásaly význam dynamiky, rychlosti a pádnosti; tedy hodnot, jež byly spojovány s moderní průmyslovou civilizací. Není proto překvapivé, že vypjatě moderní tvarosloví architektonického kubismu se objevilo i na stavbách zcela moderního účelu – na biografech.

Kubističtí architekti pocházeli většinou z ateliéru Jana Kotěry, předního tvůrce české moderní architektury. Právě vůči jeho stavbám se vymezovalo kubistické tvarosloví. Oproti statickým geometrickým formám a strukturovanému povrchu Kotěrových staveb se kubistické domy soustředí na zcela odlišnou estetiku. Pavel Janák, teoretik a mluvčí celého hnutí, definoval východiska nového stylu ve stati Hranol a pyramida. Hmota se pro kubistické architekty stala mrtvou látkou, jíž se musí zmocnit umělcův duch. Prostředek, jak dosáhnout zduchovnění materiálu, nabídl malířský kubismus. Ten ve snaze poskytnout divákovi pravdivý pohled na představovanou věc opustil perspektivu a namísto toho rozložil zobrazovaný předmět na řadu malých plošek. V architektuře se ovšem nejedná pouze o plochy, nýbrž o ostře ohraničená tělesa, jež vystupují z fasády domů, expandují do prostoru a dodávají novým stavbách dynamický výraz.

Spojení kubistického architektonického tvarosloví a biografu bylo však možné uskutečnit až těsně před vypuknutím první světové války. Teprve od druhé dekády 20. století vznikají v Praze stálá kina. Dokonce až do konce první světové války a vzniku Československa byly převládajícím způsobem promítání filmů kočovné společnosti. Teprve s koncem války se stabilní kina stávají běžnějšími. Přispěla k tomu nejen obliba, jíž si biografy získaly během válečných let, kdy sloužily jako jedno z mála útočišť, která dávala zapomenout na tíživou realitu, ale i ohledy čistě praktické. Mladý stát totiž poskytoval licence k provozování kin mnohem většímu počtu osob. Habsburská monarchie měla k technickým novinkám poněkud rozporuplný vztah. Představovaly sice lákavou možnost, jak posílit ekonomiku rakousko-uherského soustátí, zároveň ale nebyly bez politického rizika. Centrální  moc si byla vědoma národnostního napětí i vnitřní opozice a obávala se společenských posunů, bez nichž by se zavedení nových technologií neobešlo. Naopak československá republika se chtěla prezentovat jako otevřená, demokratická a především pokroková společnost. Jednou ze strategií, jíž k dosažení zmíněného cíle užívala, byla i podpora nových technických a průmyslových objevů. Navíc udílení licencí k provozování biografu mělo i svůj sociální rozměr. Noví provozovatelé se zhusta rekrutovali z řad válečných vysloužilců.

Po roce 1918 se tak promítací sály pražských kin stávají mnohem velkorysejšími prostory. Nejedná se už o provizorní náhražky. Biografy se stávají stavebním typem. Vznikají nové budovy určené výhradně k promítání filmů. Kino se stále častěji stává též funkcí, jež je začleňována do nových městských paláců. Zvyšují se proto i nároky kladené na vybavení nově vznikajících biografů. A zdaleka se nejedná pouze o prvky, jež měly zajistit divákům komfort, jako byla šatna či kuřácký salonek. Nezbytnou součástí kina se staly i čistě reprezentační prostory. Velkorysé vstupní haly a mramorová schodiště jsou důkazem, že nový druh zábavy se rychle stal součástí městského životního stylu a záhy rovněž způsobem, jak vyjádřit svou pokrokovost a společenský status.

V Praze je příkladem biografu, který kladl nemalý důraz na svou veřejnou prezentaci kino Kosmorama v žižkovské Seifertově ulici. To sice bylo po první světové válce přejmenováno na Obzor, ale stále věnovalo pečlivou pozornost způsobům, jakými se obracelo k veřejnosti. Kubismus se v tomto biografu projevoval jen v některých aspektech. Výstavbou sálu byla sice pověřena stavební firma Matěje Blechy, pražského stavitele a architekta, jenž se podílel na celé řadě kubistických realizací, ale protože se jednalo o přestavbu již existujícího objektu, byli architekti značně omezeni. Kubistické prvky se proto objevují jen v dílčích částech. Secesní portál,jímž se do kina vstupovalo, byl tak doplněn o název biografu vyvedený kubistickým písmem. Stejná typografie se pak objevovala i na plakátech a programech biografu Kosmorama.

Komplexnější, a především zachovalý, příklad kubo-expresionistického kina pak lze najít v Krnově. Současné Městské divadlo bylo v letech 1927 – 1928 původně vybudováno jako biograf – pravidelná filmová promítání se zde konala až do roku 1991. Výstavbou rohového objektu byl pověřen Leo Kammel. Jeho architektonické řešení zadané stavební úlohy odhaluje též národností napětí, které působilo i v oblasti architektury. Tvůrci nového stylu si nezvolili vzory francouzského kubismu náhodou. Jednalo se nejen o umělecké, ale i politické gesto. Francie byla na počátku 20. století vnímána jako nositelka demokratických tradic a především jako země, jež by se měla stát společenským, politickým i uměleckým vzorem vysněného českého národního státu. Demonstrativní příklon k francouzskému umění a současně i odmítání příbuznosti kubistických staveb s německým expresionismem bylo tak vnímáno i míněno jako vyhlášení osobité povahy českého umění. Kubistické tvarosloví tak bylo nejen výrazem moderností, ale i českého smýšlení svého tvůrce.

Z tohoto rámce se Leo Kammel poněkud vymyká. Prvky, které na budově Městského divadla využil byly sice oblíbené i kubistickými autory, jistě ale nejsou prostředkem národnostní rétoriky.  Kammel umístil svou budovu diagonálně na nároží. To společně s lomenou fasádou vstupu činí z divadla dominantu okolního prostoru. Fasáda budovy je vytvořena tak, aby připomínala svůj účel a povznášející úlohu umění. Od hmotného soklu, který je zdůrazněn rovněž odlišnou barevností, se tak odráží jemněji členěné plochy. Každé ze tří polí fasády je členěno vertikálními lisénami, mezi nimiž jsou proražena úzká okna. Střední osa každého pole je pak dále zdůrazněna štítem, který na lisény navazuje. Štíty jsou dále členěny diagonálami, které celku dodávají na hybnosti. Výsledkem je krystalická stavba, která sice zapadá svým měřítkem do okolní zástavby, ale svými neobvyklými formami poukazuje na výjimečnou úlohu umění v životě.

Kubistická architektura představuje jeden ze směrů, který se pokusil definovat modernost uměleckými prostředky, stejně jako osobitou fazetu české architektury. Mezi úlohy, které byly považovány za ryze moderní, se postupně objevují i biografy. Podmínky pro jejich plošnější výstavu se však prosazují až po konci první světové války, v době, kdy byla již československá architektura určována národním stylem. Kubistická kina tak zůstávají raritou.

Související foto:

Půdorys Městského divadla v Krnově: http://www.theatre-architecture.eu
Průčelí Městského divadla Krnov: www.krnov.cz