Hotel a televizní vysílač na Ještědu

Ikonická stavba moderní architektury tyčící se nad Libercem se stala nejen symbolem celého regionu, ale také se několikrát objevila na stříbrném plátně. V roce 2008 vytvořila prostředí pro příběh filmu Grandhotel Davida Ondříčka a nezaměnitelná elegantní silueta objektu inspirovala dokonce i grafické zpracování filmových plakátů a upoutávek.

1963: soutěž, 1973: slavnostní otevření

Obrys hory s hotelem tak, jak jej známe dnes, vznikl v 60. letech 20. století na základě idey architekta Karla Hubáčka. Už před Hubáčkovým projektem ale na vrcholku Ještědu, nejvyšší hory Ještědsko-kozákovského hřbetu, stávalo několik objektů. Odedávna zde byly vztyčovány kříže, kolem poloviny 19. století došlo i na výraznější zásahy. Byly zde stavěny sruby a chaty pro výletníky, své místo měla rovněž rozhledna. Rozvoj turistiky vedl na začátku 20. století k rozhodnutí vybudovat na vrcholku také velký horský hotel. Projekt i stavba byly roku 1905 svěřeny úspěšnému libereckému staviteli Ernstu Schäferovi, který s respektem k místním podmínkám navrhl budovu se dvěma křídly ve tvaru písmene L, mansardovými střechami a vyhlídkovou věží v centrální části dispozice. Kvůli nesnadnému transportu těžkého materiálu na staveniště byla většina konstrukcí zhotovena ze dřeva, což se stalo nakonec hotelu osudným - v lednu 1963, padesát šest let po svém otevření, budova kompletně vyhořela.

Právě tehdy, po požáru v roce 1963, se začala psát historie dnešního objektu. Jelikož rozsah škod způsobených ohněm vylučoval obnovu původní Schäferovy budovy, začalo se uvažovat o nové stavbě, která by měla původní hotel nahradit. Výsledkem úvah bylo vypsání  vnitroústavní architektonické soutěže libereckého Stavoprojektu, přičemž v zadání byl požadován nejen návrh hotelu, ale i televizního vysílače. Mezi odevzdanými soutěžními projekty se objevila řada různých zpracování: koncepty navazující na tradiční pojetí horské architektury v souvislosti s původní stavbou (např. M. Ulmann), horizontálně pojaté budovy (O. Binar, J. Patrný / J. Hubka / V. Netolička) či kompozice samostatných hmot (J. Vacek / J. Hrstka, B. Lisal / V. Syrovátko).  Porota nakonec vybrala projekt Karla Hubáčka, který jako jediný ze soutěžících spojil obě požadované funkce, jak hotel, tak vysílač, do jednoho celku.

Poměrně nevšední v porovnání s ostatními soutěžícími bylo také organické pojetí objektu, jehož kuželovitá forma elegantně dotváří siluetu hory. Autor se nechal inspirovat místem, tvarem terénu i panoramatem okolních hor. Poloha budovy však s sebou nesla kromě nádherného krajinného rámce také řadu obtížných faktorů – silný vítr, velké rozdíly teplot i nepříliš vhodné základové poměry. Z tohoto důvodu se na projektu podílelo kromě architekta Hubáčka také několik stavebních inženýrů a statiků v čele se Zdeňkem Patrmanem a Zdeňkem Zachařem. Společně navrhli konstrukční systém budovy, jehož základní nosný prvek tvoří dva soustředné železobetonové tubusy o průměru 5 a 13 m umístěné uprostřed dispozice. Tyto robustní betonové roury svisle vystupují z metr silné kruhové základové desky a nesou podlahy jednotlivých pater.

Z funkčního hlediska byla stavba uspořádána následovně: ve dvou podzemních podlažích se nachází strojovny a skladiště, dále kanceláře a televizní přenosový sál; první čtyři nadzemní podlaží využívá hotel, restaurace a kavárna; od pátého podlaží výše jsou umístěny anténní systémy. Z horního okraje budovy pak do výšky bezmála 100 m od základu ční mohutný anténní stožár. Z vrcholku stožáru je zavěšeno do útrob budovy mířící prstencové kyvadlo, jakýsi „pohlcovač kmitů“, který svým protipohybem eliminuje výkyvy věže. S konceptem kyvadla přišel Zdeněk Patrman a patří k nejvynalézavějším konstrukčním prostředkům stavby. Podobně inovativní bylo použití plastového pláště z laminátových panelů nesených soustavou předpjatých sklolaminátových tyčí na fasádu 5. - 7. podlaží, tedy prostoru s anténami. Pro průchod signálu bylo totiž nutné vyvarovat se jakýchkoli kovových prvků. Na plášť kolem pater s hotelovými pokoji se již tato podmínka nevztahovala a je proto tvořen panely s hliníkovým povrchem, které jsou prořezány okny se zaoblenými rohy. V patře s restaurací a kavárnou jsou panely proskleny v celé své šířce a umožňují krásný rozhled do krajiny.

Na rozdíl od většiny dobové stavební produkce, která se nesla ve znamení typizace a prefabrikace, se na Ještědu uplatnil v celku i detailu ryze autorský přístup. Osobitost a ojedinělost je patrná také v interiéru stavby, jehož pojetí bylo determinováno nezvyklým tvarem věže a tedy i vnitřních prostor. Autorem interiérů včetně mobiliáře je Otakar Binar, jehož práci můžeme na Ještědu, zejména ve vstupních prostorách, restauraci, kavárně a v hotelové části, dodnes obdivovat. Dochovány zůstaly především prvky pevně spojené se stavbou, jako jsou svítidla, podhledy, obklady, ale třeba také oblíbená „vajíčková“ křesla zavěšená v hotelové chodbě. Volně stojící nábytek většinou bohužel takové štěstí neměl.

Pro velké zakázky šedesátých let je typický důraz na propojení architektury a umění. Před několika měsíci jsem zde v této souvislosti zmiňovala karlovarský Thermal a ani hotel na Ještědu není výjimkou. Na podobě interiérů se svými výtvarnými díly podílela řada význačných umělců. Asi nejznámějším dílem je „Spad meteoritů“, reliéfní stěna z betonu a skla nad schodištěm propojujícím recepci a restauraci, jehož autory jsou slavní čeští skláři Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský. Velmi originálním prvkem je také kovaná mříž Jaroslava Klápštěho určená pro prostor hotelové haly, kterou autor sestavil z kovových součástí starých selských vozů a zemědělských strojů. Interiér je dále vybaven tapiseriemi (Vladimír Křečan), reliéfy (Miloš Koška) či výtvarně řešenými obklady oblých stěn (Děvana Mírová). Speciálně pro Ještěd byly vytvářeny také užité předměty, jako je nádobí, keramika, nápojové sklo, prostírání nebo povlaky. Návrhy těchto objektů jsou dílem výtvarníka Karla Wünsche.

Horský hotel a televizní vysílač na Ještědu je už od dob svého vzniku velmi obdivovanou stavbou. V roce 1969 získal Karel Hubáček za ještě nedokončenou stavbu Cenu Augusta Perreta, vysoké mezinárodní ocenění za užití technologie v architektuře. Od roku 2006 je budova národní kulturní památkou a rovněž figuruje na indikativním seznamu kulturních statků ČR pro nominace k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO. Projekt věže se stal také důvodem pro založení projekčního ateliéru SIAL, jehož tvorbu charakterizovala  těsná spolupráce architektů a inženýrů a který stojí za mnoha výraznými projekty v České republice. Svým stipendijním programem pro mladé absolventy architektury, tzv. „Školkou“, ovlivnil SIAL i další generace architektů.

článek vznikl za podpory SGS ČVUT č.SGS12/201/OHK1/3T/15
FOTO: Petr Vorlík

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.