Nataša Gollová - lyrická milovnice

Narodila se 27. února 1912 v Brně jako dcera národohospodáře Františka Hodáče v zámožné měšťanské rodině s rozvinutým intelektuálním a kulturním zázemím. Za své umělecké jméno si vybrala příjmení svého dědečka, historika Jaroslava Golla. Po maturitě na pražském gymnáziu krátce studovala filozofii, herectví se učila u Karla Dostala a tanci u J. Kröschlové. Prošla nejprve dvěma divadelními sezónami v olomouckém a bratislavském divadle a od roku 1935 do konce války byla členkou Vinohradského divadla.

Ve filmu se poprvé mihla jako statistka ve Fričově snímku Kantor Ideál (1932) a po několika dalších nevýrazných rolích se ze dne na den stala hvězdou díky hlavní dívčí roli v Cikánově veselohře Příklady táhnou, kde hrála po boku Růženy Naskové. Její komediální talent potom plně využil Martin Frič a ve filmech Kristian a Eva tropí hlouposti vytvořil z ní a Oldřicha Nového originální komický pár se smyslem pro intelektuální humor a schopností bláznivé (crazy) komiky. Společně si pak zahráli i v dalších Fričových veselohrách Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk.

Nataša Gollová se tak přiřadila k nejpopulárnějším filmovým hvězdám konce 30. a první poloviny 40. let, jakými byly A. Mandlová, L. Baarová nebo H. Vítová. Tehdy dostala příležitost vytvářet i povahově složitější typy dívek a mladých žen ve Vávrových filmech Pohádka máje (role Helenky jí vynesla největší úspěch), Okouzlená, Šťastnou cestu a v Holmanově Velké přehradě a Bláhovém snu. V roce 1941 jí byla udělena národní cena za filmy Hotel Modrá hvězda, Pohádka máje a Roztomilý člověk.

Na sklonku okupace hrála jako Ada Goll také v německém filmu.

Po válce byla obviněna, že její styky s okupanty překračovaly nutnou míru. I když toto nařčení bylo vyvráceno důkazy o její protinacistické činnosti i její obětavou prací ošetřovatelky nemocných tyfem v roce 1945 v Terezíně, umělecký rozběh herečky byl silně narušen a mohl pokračovat teprve v roce 1947 v Českých Budějovicích, kam se uchýlila se svým manželem, režisérem Karlem Konstantinem. Po návratu do Prahy potom hrála v Divadle Na Fidlovačce, v Divadle satiry a posléze ji Jan Werich angažoval do Divadla ABC. V roce 1962 se stala členkou Městských divadel pražských, kde setrvala až do roku 1971, kdy pro nemoc musela odejít.

Na filmové plátno se vrátila počátkem 50. let jako Kateřina–Sirael ve Fričově historické komedii Císařův pekař – Pekařův císař. Následně se přehrála z lyrických milovnic do postav starších žen (často se silným komickým nábojem) a třebaže se ve filmu v drobných rolích objevovala nadále, bývalé popularity již nikdy nedosáhla. Poslední velkou hereckou příležitostí byla její vitální tetička Fany v komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já (1974), kde si vlastně ve starší podobě zopakovala někdejší Evu, která tropila hlouposti. Rolí Aničky z domova důchodců v Balíkově filmu Konečná stanice (1981) se s filmovou prací definitivně rozloučila. Sama pak v domově důchodců 29. října 1988 zcela osamělá zemřela.

FOTO: archiv FEX

DO OBCHODU - KOUPIT DVD